Jizerská 25

Jmenuji se Magda a je mi 16 let. Moje máma jezdí každoročně běžecký závod Jizerská 25, ale letos byla nemocná. Věděla jsem, že je to moje příležitost. Nejdříve se jí moc nelíbilo, že bych jela místo ní, ale nakonec souhlasila.

Ráno jsem vstala, oblékla se a šla se nasnídat. U snídaně mi máma dala ještě několik užitečných rad. Překvapilo mě, když mi řekla, že tak 7 km před cílem mám začít sprintovat. Říkala jsem si, že tak 700 m by snad mohlo stačit, ne…?

Nasedli jsme do auta, jela jsem se strejdou a jeho třemi kamarády, kteří běželi 50 km. Cestou v autě bylo ticho, až mě to začalo znervózňovat.

Dojeli jsme do Bedřichova, kde jsme zaparkovali. Když jsem se rozhlédla, kolem nás bylo asi 200 aut a v každém nějací závodníci. Cestou na start jsem zjistila, že takových parkovišť je tu asi 20. Byla jsem v šoku, když jsem viděla tolik lidí. Někteří zkoušeli čerstvě namazané lyže, jiní se do sebe snažili nacpat co nejvíce nutričních tyčinek a ostatní jen tak postávali a čekali.

Jedna z nich

Měla jsem dost času, bylo teprve tři čtvrtě na devět a moje kategorie startovala až po desáté, a tak jsem se rozhodla nechat si namazat lyže od „profíků“. Stoupla jsem si do nekonečné fronty. V devět jsem slyšela výstřel, strejda již byl na trati… Ve tři čtvrtě na deset na mě konečně přišla řada. Trochu mě zarazilo, když se mě ten pán zeptal…