Pondělní chemoterapie

Je pondělí, týden před Vánocemi, pět hodin ráno. V posteli se převaluji už od čtyř. Venku je nepříjemná tma a vlezlá zima. Dnes mě čeká další den chemoterapie – „zábavy“ odehrávající se od května, kdy mi zjistili rakovinu.

To, proč jsem vzhůru tak brzy, není ze strachu nebo nervozity. Důvod je celkem prozaický: chci se nachystat a být ve špitále včas. Do nemocnice, i když to zní absurdně, se těším. Čeká mě sice nepříjemná procedura, ale pořád lepší než pasivní čekání na zázračné uzdravení.

Tak tedy vstávám. Nesnídám, jen si dávám trochu hořkého čaje. Budou mi totiž nejprve nabírat krev a podle výsledků se uvidí – pokud by nebyly dobré, chemoterapie se musí odložit. Oblékám se a nasazuji si paruku. Ta je teď nedílnou součástí mého „šatníku“, po procedurách jsem přišla o všechny vlasy.

V nemocnici mám být ve tři čtvrtě na sedm. Od nás ze Strašnic do vinohradské nemocnice to mám kousek. Jedu tramvají, díky časné ranní hodině poloprázdnou – předvánoční šílenství asi vypukne až o něco později. Je tu pořádně přetopeno a většina cestujících klimbá, až na dva chlapíky, kteří se hlasitě rozčilují nad zavedením poplatků u lékaře. Oba vypadají na to, že několikanásobně vyšší „návštěvné“ bez mrknutí oka zaplatili večer v hospodě. Mám chuť vmísit se do hovoru, ale naštěstí je tu moje stanice a musím vystupovat.

Dnes to…