Ve hvězdách

Letošní symboliku chartovních výročí na sebe přirozeně nabírá filozof Jan Patočka. Nicméně čtvrt roku před ním by oslavil stovku jiný signatář, jehož praktický život naplnil dějiny 20. století v celé jejich šíři.

Vilém Sacher byl jediným generálem mezi chartisty. Poznal vojenské školy první republiky, západní i východní frontu druhé světové války, nástup komunistů i koketerii s nimi, vyhazov z armády i částečnou rehabilitaci, okupaci v srpnu 1968 i disent včetně degradace na vojína. A navíc to dokázal literárně zachytit.

Narodil se 17. února 1907 v Prostějově. V blízkých Hranicích absolvoval vojenskou akademii, pak i Vysokou školu válečnou v Praze, ale to už se schyluje ke střetu s nacisty. Sacher se jako kapitán generálního štábu stává členem vojenské odbojové organizace Obrana národa, brzy však odchází – přes Slovensko, Maďarsko a Blízký východ – do Francie. Po její porážce je evakuován do Británie, kde působí ve štábu 1. čs. brigády a na exilovém ministerstvu obrany. V roce 1943 je odvelen do Sovětského svazu.

Jeho nejslavnější okamžiky jsou vázány na karpatsko-dukelskou operaci a následné boje. Se Svobodovou armádou se dostává až na Moravu. Po válce stráví rok na Vorošilovově akademii v Moskvě a poté už jako generál velí dělostřelecké divizi. Člověk s touto životní zkušeností nemůže dost dobře být antikomunistou mašínovského ražení. Sacher vstupuje do KSČ, ale již v roce 1949, po popravě generála Heliodora Píky, prohlédne. O dva roky později je z armády i Prahy vyhozen při Čepičkových čistkách. Pracuje jako lesní dělník, později – po „tichých“ rehabilitacích – jako provozář vojenské zotavovny.

Přichází však srpen 1968 a pak už ani „tiché“ rehabilitace neplatí. Začínají prověrky a Sachera coby vedoucího pražského Juniorhotelu kádruje přímo šéf novopečeného SSM. „Hele, kloučku, vidíš ty šediny?“ reaguje podle pamětníků starý fronťák. „Ještě jednou mi řekneš něco takovýho a dám ti přes držku.“ Těmito slovy se definitivně loučí s KSČ.

Smráká se i nad možnostmi publikace. Sacher jako snad vůbec první československý voják dokáže věrně zachytit realitu válečných bojů. Knihy Pod rozstříleným praporem a Na počátku stála smrt ještě stačí vyjít. Jasný „plot“ ale vystaví Sacherův podpis pod prohlášením Charty 77. Zásadní dílo Krvavé velikonoce tak vychází v samizdatu (Petlice) i exilu (Toronto), k široké čtenářské obci se však dostává až v roce 1990, skoro tři roky po smrti autora.

Sacher nebyl zcela sám. I chartista Bedřich Placák měl válečnou zkušenost ze Slovenského národního povstání. Do armády ho pak – coby lékaře – povolal rozkazem už zmíněný ministr obrany Čepička. Placák se ale na rozdíl od Sachera dočkal revoluce a také generálské hodnosti od Václava Havla.

Sacher si své generálské privilegium užil již o 13 let dříve. Jako generála ho totiž nemohl degradovat jen tak někdo. Zvláštním rozkazem se k tomu musel obtěžovat sám prezident republiky Gustáv Husák.