Jak lapit štěstí
Podle mezinárodních průzkumů v něm Češi zrovna mistry nejsou. Čím to asi je? Proč si o sobě myslíme, že jsme (ne)šťastní?
„A raz a dva a tři – no, super, vidíte, jak to umíte.“ Ve fitnesscentru Pfitzenmeier v německém Heidelbergu je rušno. Z reproduktorů na nízkém stropu rozlehlé světlé místnosti duní rytmické údery techna. Každých pár vteřin do toho udílí do mikrofonu své pokyny trenérka Carmen. „Ano, ukažte mi svou sílu! Jste skvělí,“ zahrnuje chválou patnáct teenagerů, kteří mezi zrcadlovými stěnami studia boxují do vzduchu. Z čistě sportovního hlediska ta pochvala není na místě: pohyb v rytmu hudby určitě nepatří k věcem, kterým osm dívek a sedm chlapců věnovalo ve svém dosavadním životě zrovna nejvíc času. Dnes to tady ale nikomu nevadí. Cílem hodinové lekce nového módního sportu tae-bo není donutit studenty z místní školy Willyho Hellpacha k velkým výkonům či mimořádné eleganci pohybu. Ne, mladí lidé se tu v šedivém předvánočním odpoledni učí, jak dosáhnout pocitu jménem „štěstí“.
„Nový školní obor štěstí jsme zavedli letos v září,“ vypráví ředitel školy Ernst Fritz-Schubert v rohu fitnesscentra. „Naši žáci si ho mohou volit třeba místo fyziky či chemie. A mohou z něj i maturovat.“
O nový obor projevilo zájem zhruba 50 studentů, což podle pana ředitele dokazuje nejen oprávněnost, ale dokonce nutnost nového oboru. Při hledání „štěstí“ se studenti školy Willyho Hellpacha…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 56 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
