Co se děje ve světě

Převléci tradiční etnickou hudbu do moderního kabátu se nemusí vyplatit. Jak se již přesvědčili mnozí, kýč při tom hrozí doslova za každým rohem. Ovšem severské kapele Adjagas (název se překládá jako stav mezi bděním s sněním), která kříží starobylou hudbu národa Sámů s novými postupy, zvuky a nástroji, se to docela daří. Dokazuje to první stejnojmenné album skupiny (Ever Records), které zrovna přichází na evropský trh.

Sámové obývají nejsevernější cíp Evropy, jejich tradiční teritorium se táhne napříč Norskem, Švédskem, Finskem a částečně i Ruskem. Dříve se jim říkalo Laponci, což se dnes, podobně jako třeba výraz negr, ve slušné společnosti nepoužívá. Lapp je skandinávský výraz pro pobudu a odkazuje mimo jiné k tomu, že si tenhle minoritní národ užil za posledních několik století od většinové společnosti docela tvrdou šikanu.

Začalo to křesťanskými misionáři, kteří Sámům zakázali extatické animistické rituály. Bubny byly jako ďábelské nástroje spáleny, zvláštní zpěvy, takzvané joiky, zakázány. Svobodnému pasteveckému životu nakonec učinily přítrž zavřené hranice mezi severskými státy. Většina nomádů se musela usadit a asimilovat. K postupné nápravě došlo až v posledních dekádách minulého století, takže dnes mají Sámové alespoň v Norsku jistou autonomii, vlastní média, hymnu i vlajku v parlamentu.

Národ asimilaci jakžtakž přežil orálním předáváním své kultury z generace na generaci. Hlavní postavy skupiny Adjagas, mladí zpěváci Lawra Somby a Sára Marielle Gaupová, přísluší k norským Sámům. Ač vzdělaní na norských školách, pocházejí ze starobylých sámských rodů. Otec Lawry patří k hlavním aktivistům, kteří v minulosti tvrdě bojovali za práva svého lidu. V 80. letech dokonce vyhodil do povětří most, když chtěl zabránit stavbě přehrady v Altě a zaplavení části tradičních sámských území. Musel proto jako terorista na čas z Norska uprchnout.

Hudba Adjagas vychází z tradičního joiku, svébytného vokálního stylu definovaného nejen melodicky a rytmicky, ale také námětově. Mírně se podobá zpěvům sibiřských šamanů, je ovšem o dost jemnější a melancholičtější. Hlas místy vibruje, melodická linka je zdobená, klouže, houpe se a minimalisticky opakuje. Píseň referuje jednoduchým způsobem o severské krajině, významné události, zajímavé osobnosti nebo zvířeti, které mnohdy slouží jako personifikace nebo metafora (bělokur neboli severský druh tetřeva například představuje koketní dívku).

Adjagas odívají joik do nového hávu v podobě doprovodu bicích, kytar, bendža elektroniky (basa chybí). Mírně tím sice svazují svobodný vokál, který v tradici nezná harmonický doprovod, ale na druhou stranu objevují nové možnosti vybarvení atmosféry, spřádají jemný ambient vzdáleně připomínající akustickou verzi islandských Sigur ros. Občas můžeme slyšet přiblížení k žánrům jako blues nebo portugalské fado. Texty mají být podle zpěvačky Sáry Gaupové daleko osobnější, než tomu bylo ve starobylých verzích. „Joiky už nám nevyhovují, takže musíme vymýšlet nové, abychom mohli vyslovit naše současné pocity,“ svěřila se nedávno zpěvačka britskému deníku The Guardian.