Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Téma

Stále nevyřízený atentát

Vliv té věci nás zasahuje dodnes, třeba v kličkování policie a justice tváří v tvář politicky výbušným případům. A to přitom od vzrušených chvil tzv. sarajevského atentátu uběhlo už dlouhých deset let.

  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt
  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt

Fotografie: Déle už čekat nešlo. (Jan Ruml 29. listopadu 1997). - Autor: Ludvík Hradilek

Je šest hodin odpoledne, konec listopadu. Venku už je tma a navíc mlha. Premiér Václav Klaus ještě nemá zdaleka bílé vlasy a tak přísně střižený knír. Píše se rok 1997. Už několik hodin tráví v Sarajevu, kam odjel z vřavy finančního skandálu ODS na setkání s kolegy z dalších evropských států. Teď má za sebou namáhavý výjezd v obrněném transportéru k českým vojákům mise KFOR a míří zpět do centra města do svého hotelu Holiday Inn. Místo odpočinku ho ale na recepci čeká vzkaz od druhého muže strany Ivana Pilipa, že má hned volat do Prahy. „Měli jsme už sice mobily, v Sarajevu ale nebyl signál, celý den nás proto nikdo nemohl zastihnout, leda večer na hotelu,“ vzpomíná jeden z členů Klausova doprovodu, šéf jeho kanceláře Luděk Vychodil.

Klaus jde nahoru do pokoje a volá do Prahy na ministerstvo financí, kde Pilip úřaduje. Telefon ale překvapivě zvedá Jan Ruml. S ním si Klaus jako s jedním z mála politiků tyká, tohle však na žádné velké kamarádství nevypadá. V Praze se něco děje, premiér moc neví, o čem je řeč, a navrhuje, ať se vším počkají do zítřejšího večera, kdy se má vrátit do Prahy. Dozvídá se, že to nejde. Události běží příliš rychle. „Po několikaminutovém rozhovoru Klaus zavěsil,“ vzpomíná Vychodil, který všemu přihlížel. „Pak nám oznámil, že ho vyzvali k demisi a že to prý za chvíli ohlásí v televizi.“

V té chvíli se Václav Klaus ocitl v nejtěžší chvíli své politické kariéry. Obdivovaný otec ekonomických reforem, zakladatel nejzajímavější konzervativní strany ve střední Evropě, vedle Havla největší osobnost české politiky, toho času kroutící svůj osmý rok ve vládě, pověstný drtič novinářů či oponentů na stranických schůzích, suverén mítinků s voliči najednou nevěděl jak dál. Byl v pasti. Z Prahy na něj naléhali, ať se rychle vrátí. On ale nemohl. V Sarajevu na letišti nesměla zůstávat civilní letadla, a premiérův stroj proto odletěl zpět do Česka. Na letišti obsazeném vojáky jiné letadlo nebylo. Za okny v dálce byla slyšet střelba. Klaus začal ze svého pokoje obvolávat své nejbližší z ODS, mluvil s manželkou. Chtěl vědět, o co jde, a pořád se to nedozvídal. Jen to, že situace nevypadá dobře. Vláda se rozpadala, protože dva koaliční partneři podali hromadné demise. Jeho kolegové Pilip, Ruml, Vodička a možná někdo další ho vyzývali, ať kvůli finančnímu skandálu strany odstoupí.

Podle Vychodila tehdy Klaus nad telefonem bezradně kroutil hlavou. Nevěděl, co dál. Nahlas přemítal, jestli se nemá na všechno vykašlat a odletět přednášet do Ameriky. Vzápětí ale tuhle myšlenku vetoval. Tak se to opakovalo i s dalšími nápady. Neměl dost informací na to, aby se mohl rozhodnout.

Situace se změnila, když dostal Klaus na drát Miroslava Macka. Ten se na rozdíl od jiných rychle zorientoval a začal Klause přesvědčovat, že jde o mocenský puč a že se nesmí vzdát. To Klause trochu uklidnilo a šel si lehnout.

„V sobotu ráno vstal úplně jiný člověk,“ vzpomíná Luděk Vychodil. „Zase to byl ten starý známý silný Klaus. Potřeboval si vše promyslet a to také do rána udělal.“ Klaus se rozhodl bojovat. Dopoledne jeho tým dohodl s KFOR, aby mohl premiér odletět ze Sarajeva dřív. V pražském sídle své vlády pak stačil přijmout demisi lidovců a z ní už mířil na schůzi širšího vedení ODS. Tam se mělo rozhodnout. Klaus chvíli poslouchal adoraci, chvíli kritiku. Možná rozhodující „argumenty“ však dostává předseda z ulice, kam tehdejší primátor Prahy Jan Koukal svolal demonstraci občanů na podporu Václava Klause. Za jejich bouřlivého skandování roste předseda do své původní výšky. Jeho oponenti jsou pasováni na zrádce a Ivan Pilip, politý rozvášněnými stoupenci předsedy kokakolou, ve chvatu opouští jednání. Nic nekončí, jedem dál, oznamuje předseda.

Korunní princ na scéně

Všechny tyto dosud popsané i následující převratné události začaly naivitou, která se zdá z dnešního pohledu až odzbrojující. Když na jaře 1996 poslala ODS do parlamentu finanční zprávu o svém hospodaření, trčela z ní jako sláma z předsedových bot dvě exotická, dnes už legendární jména – Lájos Bács z Budapešti a Radjiv Sinha z ostrova Mauricius. Oba ODS věnovali navlas stejnou částku – 3,75 milionu korun. Pro novináře nebyl problém zjistit, že první muž neexistuje a druhý o ODS v životě neslyšel. Klausova strana se tedy pustila do „usilovného“ vyšetřování, které po měsíci skončilo bez výsledku. Ve skutečnosti ale mělo všechno teprve začít.

Přesuňme se do jara 1997. Václav Klaus platí stále za neuvěřitelný talent v politice, stále více ale také v zametání problémů pod koberec. Přehlíží ekonomické potíže a ignoruje nutnost dílčích reforem (privatizace bank, uvolnění nájemného, změn ve školství atd.), zjevně i proto, že o rok dříve prohlásil reformy za úspěšně skončené a teď si nechce přiznat chybu.

Stejný nedostatek smyslu pro realitu postihuje předsedu ve chvíli, kdy vychází najevo, že za sponzorskými miliony stojí privatizátoři Třineckých železáren a že lidé z vedení ODS o tom od začátku věděli. Předseda Klaus přesto odmítá uznat jakoukoli svoji odpovědnost.

Tohle chování podtržené neúspěchem ve volbách v roce 1996 (ODS porazila sílící Zemanovu sociální demokracii jen těsně a vládne menšinově) může za to, že Klausova pozice uvnitř ODS před kritickými událostmi v listopadu 1997 slábne. Jako by mu už chyběla energie, schopnost strhnout lidi, kterou udivoval dříve. Asi i sám Klaus tuší, že jeho čas se blíží konci, a zcela neformálně si vybírá možného nástupce – Ivana Pilipa.

Pilip nebyl v ODS kdovíjak oblíben. Do strany přišel v rámci jejího sloučení s křesťanskými demokraty Václava Bendy a měl pověst uhlazeného prospěcháře. Klaus s Pilipem nebyli žádní kamarádi, netykali si, neudržovali styky mimo politiku. O generaci mladšího Pilipa si ale podle svých spolupracovníků vyhlédl kvůli jeho inteligenci, ekonomickému vzdělání, znalosti jazyků, politickému talentu. Kvůli tomu všemu udělal z tehdy třiatřicetiletého Pilipa druhého muže ODS, ministra financí a místopředsedu vlády.

To vše ale vzalo zasvé u telefonu sarajevského hotelu, kde se Klaus dozvěděl, že právě Pilip se postavil do čela „pučistů“.

Dědictví aneb já neříkal vůbec nic

Převrat v ODS ale tehdy neuvedlo do pohybu zmíněné reformní pohasínání Václava Klause nebo nejasný původ sponzorských milionů. Rozhodující byla jedna nenápadná schůzka stranického grémia ODS. Tyhle schůzky se obvykle konaly v Klausově premiérské kanceláři dvakrát týdně v sedmičlenné sestavě (předseda, místopředsedové, šéfové poslaneckého a senátního klubu) a řešila se při nich hlavně stranická agenda. Tak tomu bylo i 26. září 1997, když se skoro na konci hodinové schůzky mluvilo o koupi nového stranického sídla. ODS dům potřebovala. Neměla však peníze a české banky se jí zdráhaly půjčit. Hlavní manažer Tomáš Ratiborský zmínil možnost půjčit si u cizí banky. Kdosi se zeptal, čím bude strana ručit. „No přece těmi 170 miliony, co máme ve Švýcarsku,“ odpověděl Ratiborský. Na překvapené dotazy Josefa Zieleniece a dalších se Ratiborský lekl, pronesl, že celou „věc“ jen zdědil po svém předchůdci. Klaus krátce nato schůzku ukončil a šéfové ODS se i s výbušnou informací rozešli zpět do svých úřadů.

Tyto důležité minuty popisuje deset let starý Respekt. Jde o kardinální věc, protože od této chvíle se začíná mluvit o černém kontu ODS. Jedni jsou o jeho existenci přesvědčeni, nic jiného než Ratiborského uřeknutí ale nemají k dispozici. Druzí existenci černého konta popírají. „Mluvil jsem o možnosti získání peněz v zahraničí, ne o existenci konta,“ říká dnes Ratiborský ve svém domovském Mostě, kde se živí jako lobbista. Jaké peníze, co přesně myslel, už si ale nepamatuje. Stejně mluví Miroslav Macek. Ivan Pilip naopak v existenci konta věří: „Konto existovalo, Ratiborský to řekl. Diskuse o tom pak byla tak věcná, že půjčku nebo jinou podobnou možnost vylučuji.“

Další události zůstávají i po letech poněkud rozmazané. ODS v té době teče do bot jako nikdy předtím, lavíruje nejen na politické, ale i kriminální hraně (existence černého konta by byla proti několika zákonům), lidé z tehdejšího vedení se ale nemohou shodnout, co pak vlastně následovalo. Ratiborský a Macek říkají, že pak už se ke kontu nikdo nevrátil, Zieleniec či Pilip tvrdí, že se opakovaně ptali, odpověď ale nedostali. Další člen tehdejšího grémia Jiří Honajzer k tomu říká: „Debatu o kontě překryl spor grémia o jmenování Jindřicha Vodičky novým ministrem vnitra.“

Každopádně koncem října bez vysvětlení opouští vládu a stranické grémium Josef Zieleniec. Brzy poté dostávají novináři naservírované informace, na které rok a půl čekali – a sice že za Bácsem a Sinhou stojí čtvrtinový majitel Třineckých železáren Milan Šrejber. Události nabírají den ode dne vyšší obrátky. Klaus a další lidé z vedení ODS se do poslední chvíle vykrucují a lžou, každý den se však objevují v novinách nová zpřesnění celé aféry. O kontě se zatím nepíše, řadě aktérů se ale zdá, že je jen otázkou času, kdy se něco objeví.

V pátek 28. listopadu Klaus odlétá do Sarajeva, ještě ráno na letišti novinářům přečte spíš alibistické prohlášení k aféře Bács & Sinha s tím, že po návratu bude ODS problém dál řešit. Po Klausově odletu se drama stupňuje. Mezi politiky v Praze se šíří fáma, že ráno budou mít noviny nová odhalení o černém kontu. „Šlo by o mnohem větší skandál,“ komentuje to dnes Ivan Pilip. „Šlo by o zpochybnění privatizace, reformy a politické scény jako takové.“ Pilip měl pocit, že ODS něco takového nemusí přežít. „V historii je řada příkladů, kdy politické strany zvládly reformy, a pak kvůli podobné chybě zanikly.“

Během dne podávají demisi lidovci, vysvětlují to neochotou ODS řešit aféru. Bývalý ministr vnitra Jan Ruml volá Ivanu Pilipovi a oznamuje mu, že ještě dnes vyzve Klause, aby odstoupil. Pilip se chce přidat. Volají Klausovi do Sarajeva, Klaus ale není k sehnání. Nechtějí čekat a na podvečer zvou novináře na Pilipovo ministerstvo financí. Později se tahle netrpělivost ukazuje jako klíčová chyba, tady se totiž rodí mýtus „sarajevského atentátu“.

Vláda přestává ještě ten den de facto existovat a už záleží jen na tom, jak na výzvu zareaguje ODS. Polovina poslaneckého klubu se přidává k rebelům, na už popsané schůzi vedení v sobotu však Klaus odstoupit odmítá a označuje Pilipa s Rumlem za zrádce, kteří se se šéfem lidovců Luxem a prezidentem Havlem spikli proti předsedovi v čase, kdy odletěl do Sarajeva. Mýtus sarajevského atentátu byl na světě. Stranický sjezd svolaný na půlku prosince pak Klause 227 hlasy z 312 možných definitivně potvrzuje v čele rozpolcené ODS.

Kde se tedy z pohledu Ivana Pilipa stala chyba? „Bylo to v nešťastném sledu událostí. Chtěli jsme ukázat, že ODS chce problém řešit. Současně s tím ale přišel výstup lidovců z vlády a u části ODS to potvrdilo podezření, že jsme součástí spiknutí Hradu a lidovců,“ říká Pilip. Nebylo tedy lepší počkat den dva na návrat Klause ze Sarajeva? „Chtěli jsme jednat rychle a podcenili jsme, jak moc je Klaus pro mnohé spojen s étosem porevolučních změn.“

Kdy se složí Novák?

Jména těch dvou mužů dnes zcela jistě nikomu nic neříkají: Marek Hejduk,Ladislav Martínek. První byl na přelomu tisíciletí důstojníkem policejní služby pro odhalování korupce, druhý vyšetřovatelem pražské policejní správy. Tehdy měli za úkol zjistit, z jakých tajných kont (pokud existovala) byla ODS financována. Hejduk pátral po stranickém černém kontu zřízeném ve Švýcarsku, Martínek se zabýval podezřelými milionovými dary straně od podezřelých sponzorů a možnými daňovými úniky. Jak to vše dopadlo, víme – nic se nevyšetřilo.

Znamená to tedy, že slavné černé konto ODS ve skutečnosti neexistovalo? Tak jasné to zase není. Při rekonstrukci událostí z přelomu tisíciletí s úžasem zjišťujeme, jak ledabyle svou práci policisté odvedli.

Na Sarajevo a informace o sto sedmdesáti milionech ODS ve švýcarské bance se policie vrhla poměrně rychle – už v prosinci začala prověřovat toky peněz do stranické kasy. Rovněž v prosinci státní zástupce Jan Křivánek oznámil, že tajné konto spíš existuje, dlouhé měsíce se pak ale navenek nic nedělo.

V květnu 1998 ovšem ODS zveřejňuje výsledky auditu, který ve stranickém účetnictví provedla firma Deloitte & Touche (objednala si jej sama ODS kvůli očištění svého jména tváří v tvář padajícím preferencím). Klausova strana sice nedodržela slib, že audit prověří i soukromá konta stranických bossů a lidí odpovědných za finance, ale i tak přinesla zpráva zajímavé čtení. Pro připomenutí. V roce 1996 půjčila ODS dvacet milionů společnost P. F., vlastněná členem ODS Jaromírem Piskořem. Firma se zabývala reklamní činností a vydavatelstvím, nikdy ale nic nevydala; nemajetný vlastník Piskoř tvrdil, že půjčku jen zprostředkoval, jméno skutečného věřitele odmítl prozradit. Ludvík Otto, tajemník místopředsedy ODS Libora Nováka a vlastník bezvýznamné firmičky, půjčoval ODS pravidelně miliony, dohromady dvacet pět. Navíc auditorská firma zjistila, že na jeho soukromé konto přišlo z jednoho účtu Credit Suisse čtyřicet pět milionů korun a že k Ottovu kontu měl podpisové právo i Libor Novák. Cesta k rozklíčování tajemného švýcarského konta se zdála otevřená.

Policie držela v rukou i další trumfy. Počátkem roku zjistila, že Novák rozepisováním milionů na fiktivní dárce ošidil stát na darovací dani, a doufala, že se Novák pod tlakem obvinění složí a o kontech promluví. Nikdo nepochyboval, že Piskoř, Otto a další věřitelé a dárci byli jen prostředníky toku korupčních peněz do pokladny ODS. A že pod tlakem vyšetřování celou věc objasní. Vznikl policejní tým, čekalo se, že výslechy prostředníků otevřou cestu k tajemství místní korupce politiků.

Vyšetřovatel Martínek obvinil Libora Nováka z daňových úniků už koncem února 1998. O tři měsíce později policie Nováka s velkou pompou a za asistence televizních kamer zatkla. Důvod? Zjistila, že Novák koupil pro sebe a svou rodinu zájezd do Dominikánské republiky, a měla podezření, že chce zmizet. Podle informace zdroje z ODS se policie nemýlila, Novák prý skutečně uvažoval o útěku a doporučovali mu jej prý i někteří šéfové ODS. Tak se velká policejní akce v případu pátrání po tajemných stranických kontech rozjela a tak také skončila. Přišly totiž volby, opoziční smlouva mezi sociálními demokraty a ODS a konec skutečného vyšetřování.

Spojité nádoby

Zkusme to popsat právě na případu Libora Nováka a jeho daňového úniku. Před námi leží dvacet pět centimetrů vysoký spis 10T14/99 neboli případ Libor Novák. Novinář napjatě čeká, jaké výpovědi svědků skrývá, jaká tajemství při listování v něm odhalí.

28. únor – Novákovi je sděleno obvinění. Tím, že rozepsal Šrejberův sedmapůlmilionový dar na dva sponzory, ošidil daňový úřad o tři sta tisíc korun. Následují záznamy svědeckých výpovědí. Ludvík Otto, Miroslav Macek, Jan Koukal, účetní strany, Tomáš Ratiborský. Jednotlivé výpovědi jsou stručné. Nikdo si nic nepamatuje. Podle informace zdroje z ODS se policie nemýlila.Vyšetřovatel Martínek je ani nenutí vzpomínat, neptá se na podrobnosti, které jsme výše citovali z auditu Deloitte & Touche, Piskoře si k výslechu vůbec nepozval. „Jak to bylo s darovacími listinami panů Bácse a Sinha, prý jste je měl v ruce?“ ptá se vyšetřovatel Miroslava Macka. „Nevzpomínám si,“ odpovídá Macek a vyšetřovatel se dál na vymyšlené dárce neptá. „Odpovídal jste za sponzorské peníze?“ klade otázku Ottovi. „Nevzpomínám si,“ odpovídá Otto. Otázka na Ottova konta a miliony ze Švýcarska vůbec nepadla. Ani Ratiborský nedostává otázku na tajemné konto, o kterém podle Pilipa, Zieleniece a dalších mluvil v září na grémiu ODS. V červenci podává Martínek návrh na žalobu, to už je Novák venku z vazby. Vyšetřovatel nemá v ruce nic jiného než znalecký posudek, že se Novák dopustil daňového úniku. Státní zastupitelství pak studuje nic neříkající svědectví politiků ODS půl roku, než podá žalobu.

Poslední slibná akce v případu se odehrává v březnu 1999. Spis se dostává konečně k soudu, na starost jej dostal soudce pro Prahu 1 Vladimír Hermann.„V případu měli být obviněni i další lidé, Novák za vše sám nemohl. Policie si ani nevyžádala kontrolu účetnictví ODS finančním úřadem, zjistil jsem, že daňové úniky byly mnohem větší,“ vzpomíná dnes soudce Hermann. Policie se podle něj nezabývala stranickými finančními aktivitami lidí, kteří odmítli vypovídat, vyšetřovatel se neptal, kde vzali sponzoři ODS peníze na dary, Hermannovi vadilo, že případ není nijak spojen s prověřováním stranických kont. Jenže v okamžiku, kdy si Hermann v květnu definitivně ověřil, že daňový únik přesahoval milion korun, musel předat spis jinam, podle zákona se procesem, kde byla způsobená škoda vyšší než milion korun, musela zabývat vyšší instance, tedy Městský soud v Praze, kde případ dostal na starost Michal Hodoušek.

Ale zkraťme to. Půl roku trvalo, než se soudy definitivně dohodly, kdo bude případ soudit. Nikomu se do toho podle záznamů ve spisu nechtělo – nechuť pracovat na politicky citlivém případu je skryta ve složitém právním ping-pongu jednotlivých institucí, dohadujících se, jakou škodu Novák způsobil. „Černý Petr“ zůstal nakonec v ruce Hodouškovi, když mezitím urazil opakovaná kolečka mezi obvodním, městským a vrchním soudem. Soudce Hodoušek pak požádal o došetření – chtěl, aby se prověřily Hermannovy návrhy. Státní zastupitelství se ohradilo, že vše potřebné už je vyšetřeno, potvrdil to vzápětí i vrchní soudce Jiří Hnilica. Hodoušek pak po nudném průběhu procesu – ani on se nepokusil položit aktérům jedinou tvrdší otázku na konta a přesuny peněz do kasy ODS a spokojoval se s výmluvami svědků typu „na nic se nepamatuji“ – Nováka osvobodil a později to při odvolání potvrdil soudce Hnilica. „Vše, co jsem chtěl v případu říct, jsem řekl v odůvodnění rozsudku,“ opakuje od té doby soudce Hnilica. Zjednodušeně řečeno, Novák byl podle Hnilici osvobozen, protože prý při podepisování účetních listin nevěděl, co podepisuje. A proč tedy soudce neschválil došetření případu podle Hermannových návrhů? I tady nás odkazuje na spis, tam však srozumitelnou odpověď nenajdeme.

Při zkoumání dobových článků v médiích zjistíme, že veřejnost i novináři vnímali případ Novák a černé konto ODS jako spojité nádoby. Ne tak policie. Vyšetřovatel Martínek se nikdy nikoho z aktérů a svědků nezeptal na konta ODS. Jeho kolega Hejduk, který prověřoval konta ODS, dva roky s Martínkem své vyšetřování nekonzultoval. Udělal to až v roce 2000, ve spisu o tom existuje krátký zápis. Žádný efekt – jaké překvapení – tahle konzultace do vyšetřování kont nepřinesla.

Ani jednoho z policistů se nám nepodařilo vyhledat, Hejduk odešel ze Služby pro odhalování korupce před pěti lety a nikdo si nevzpomíná kam. Ani Martínek už nedělá na pražské správě. Policejní personalistka nesmí o policistech prozradit žádné informace. Oba už zřejmě odešli od policie, protože v tajných policejních telefonních seznamech nemají jejich jména ani jejich někdejší kolegové. Na vyšetřování Martínka dohlížela státní zástupkyně Šárka Pokorná. Proč policisté obou útvarů nespolupracovali? „Na počátku stál vyšetřovací tým. Brzy se podařilo doložit podezření na daňový trestný čin, to jsme chtěli rychle dotáhnout do konce, proto se práce rozdělila, to je běžné,“ říká Pokorná. Ale proč Martínek nespolupracoval s Hejdukem nadále, proč vzájemně nekonfrontovali výsledky své práce, proč třeba nenakázala Martínkovi, aby se svědků ptal na konta? „Nezlobte se, už je to dávno, moc si na to nevzpomínám, ale každý vyšetřovatel se soustředí hlavně na prokázání trestného činu, za který někoho stíhá,“ vysvětluje Pokorná.

Naši Švýcaři nám nerozumějí

„Sto sedmdesát milionů, pravděpodobně uložených na švýcarském účtu ODS, může pocházet z korupce při privatizaci Telecomu,“ psala média na sklonku roku 1997. „Mezi finanční transakcí, převodem peněz ze Švýcarska na konto Ludvíka Otta a privatizací Telecomu není žádná prokazatelná vazba,“ vzkázaly švýcarské úřady českým o tři roky později.Podle slov účastníka schůzky získal dokumenty o kontech ODS Miloš Zeman. Tento vzkaz znamenal prakticky konec pátrání. Znamená to tedy, že se policie při pátrání nedostala dál, než kam sahaly spekulace několika novinářů, kterým Josef Zieleniec naznačoval, že tudy by se mělo ubírat jejich pátrání?

Odpověď komplikuje fakt, že spis o pátrání po švýcarském kontu je tajný. Proč? „Ministerstvo vnitra do něj v roce 1998 vložilo přísně tajné přílohy a spis se pak automaticky utajuje celý,“ říká státní zástupkyně Marcela Kratochvílová, která měla případ dlouho na starosti. Nicméně státní zastupitelství v roce 2001 přiznalo, že v průběhu tří let poslalo švýcarským úřadům tři žádosti o podrobné informace k domnělému kontu. Švýcaři třikrát odpověděli, že žádosti, tak jak jsou napsané, nijak „neprokazují spáchání zločinu“, a že „proto nemohou dodat podrobnější informace“. Švýcaři znovu a znovu žádali o upřesnění žádosti a české státní zastupitelství opakovaně s posláním podrobné žádosti otálelo. „Liknavost české strany je předmětem šetření,“ řekl v roce 2000 Respektu tehdejší ministr spravedlnosti Otakar Motejl. Klíčová otázka zní: byly české úřady tak neschopné, nebo kvůli politickým tlakům se prostě nechtěly správně zeptat? „Nevzpomínám si, jak tehdy naše šetření dopadlo,“ říká dnes Otakar Motejl. Státní zástupkyně Marcela Kratochvílová, která měla formulaci žádostí na starosti, zase odkazuje na razítko tajné.

V roce 2001 udělala policie poslední pokus, jak odhalit toky peněz do pokladny ODS. Hlavní postavou byl zase Ladislav Martínek. Policie zatkla Ludvíka Otta, obvinila jej z daňových podvodů. Ottova firma totiž zaplatila ODS třináct milionů korun za předvolební kampaň v roce 1998, neodvedla ale daň. Navíc Otto nikdy nevysvětlil, kde peníze vzal. Scénář vyšetřování Otta měl být podobný jako u Libora Nováka: Otto se ve vězení zlomí a promluví, jak se na jeho kontech objevilo skoro padesát milionů korun a proč je „půjčoval“ ODS, která mu je následně nevrátila. Jenže Otto nic neřekl a případ byl odložen.

Nikdo neví, jaká je pravda, ale je nutné to připomenout. Miloš Zeman v druhé půli devadesátých let několikrát navštívil německý Bamberk. Sešel se tam s čechošvýcarským podnikatelem Janem Vízkem. Domluvili se, že Vízek bude sponzorovat tehdy finančně krachující sociální demokraty skoro půlmiliardou korun a Zeman za to přepustí ministerská křesla v budoucí vládě Vízkovým lidem. Podle slov jednoho z účastníků schůzky Josefa Vlčka získal Zeman na schůzkách dokumenty o švýcarských kontech ODS. Možná to byl základ opoziční dohody. Necháte nás vládnout a my necháme na pokoji vaše konta. Může to být jen spekulace, ale dnes už víme, že čtyři roky opoziční smlouvy přinesly zapomenutí černých kont ODS a sociální demokracii neomezenou možnost privatizovat státní podniky korupčními metodami, aniž by od opozice slyšela jediné slovo výhrady.

Vyšetřování skončilo, nezapomeňte

Zůstala tedy aféra financování ODS zcela bez hmatatelného efektu? Pomiňme teď dopad politický – vznik Unie svobody a „zavinutí“ ODS do sebe, nebo psychologický – příklon Václava Klause k populismu.

Ve snaze vyhnout se dalším problémům se ODS a ČSSD brzy po uzavření opoziční smlouvy rozhodly řešit patálie s financováním tím, že strany místo „nutnosti“ shánět si sponzory dostanou možnost sáhnout hlouběji do státní pokladny. V roce 1999 schválil parlament zákon razantně zvyšující státní podporu politických stran. Dotace za hlas ve volbách šla vzhůru z třiceti korun na stokorunu, za získaný mandát se měl vyplácet rovný milion korun (předtím to bylo 500 tisíc). Václav Klaus to celé tehdy vysvětloval tím, že politické strany jsou zde v zájmu státu, a stát jim proto musí hradit činnost. Zákon – nebo spíš balík zákonů – nakonec po zásahu prezidenta Havla putoval k Ústavnímu soudu, který Klausovu argumentaci nepřijal. Existence politických stran není automatickým zájmem státu, politické strany se mají chovat tak, aby si sehnaly peníze i od soukromých dárců, konstatovali tehdy soudci Ústavního soudu a milionovou dotaci za mandát zrušili. Moc to ale nepomohlo. Smluvně-opoziční tandem si zákon odhlasoval znova s nevýrazným snížením na 900 tisíc.

Od té doby si politické strany výrazně polepšily. Z obecného pohledu má však tahle změna rozporuplný efekt. Strany už opravdu nezávisí na sponzorských darech, pobírají je ale ve větší míře než v dobách, kdy je ke svému hospodaření opravdu potřebovaly (viz graf). Nezlepšila se ani pověst politiky v tomto směru: straničtí pokladníci se už samozřejmě poučili a ve svých výročních zprávách nepíší tak očividně podezřelé dárce jako v 90. letech. Podezření na korupci ale nezmizelo, naopak, stalo se neodmyslitelným rysem všech úvah o české politice. Předpokládá se však, že uplácení dnes více než cestou darů proudí do stranických pokladen formou různých nadací, poradenských firem a veřejných zakázek.

Problém českého financování politických stran je také v tom, že štědrý „smluvně-opoziční“ systém přeje nejvíc těm velkým. Volební systém jim nahrává větší vahou hlasu a více mandátů se pak mění ve vyšší dotace. Zcela jsou naopak od koryta vytlačeni ti, kteří se o hlasy teprve ucházejí. To politickou scénu uzavírá. „V některých zemích se to řeší tak, že na podporu mají nárok i ti, kteří prokážou svoji sílu třeba i tím, že jsou schopni postavit určité množství kandidátů do voleb nebo si od voličů seženou dostatečné množství podpisů,“ říká přední český expert na financování politických stran Jan Outlý z Univerzity Hradec Králové.

Jak tedy „Sarajevo“ dopadlo? ODS i Václav Klaus přežili, byť ve značně semknutých, proti okolí bojově naladěných šicích, které řadu bývalých voličů odpuzují. Sarajevo se stalo základem budoucí opoziční smlouvy, během níž došlo zatím k bezkonkurenčně největšímu propojení lobbistů a podsvětí s politikou. Vláda měla klid nejen od opozice, ale také od policie. Tým, který vyšetřoval černá konta ODS, se brzy rozpadl, jeho šéf Evžen Šírek byl odstaven v roce 2000 na základě falešného obvinění z úniku tajných dat. S ním odešli náměstci a několik významných detektivů a od té doby se útvaru nepodařilo objasnit žádný významný korupční případ. Pod vedením sociálních demokratů, za tichého přihlížení ODS se do vedoucích míst policie vraceli poslušní policisté, většinou s totalitním výcvikem, od nichž se očekávalo, že si na mocné netroufnou. Policie se dodnes nevzpamatovala a jejímu postupnému rozpadu nedokáže zabránit ani dnešní ministr vnitra.

Nejen ODS

Finanční skandály se v druhé půlce 90. let netýkaly zdaleka jen ODS. Ostatní strany však uměly své sponzorské dary nejasného původu podstatně lépe zakamuflovat. Například lidovcům v roce 1996 „nečekaně“ vzrostly členské příspěvky o deset milionů korun. Josef Lux a jeho lidé přitom nikdy nevysvětlili, jak je to možné, když se tehdy počet členů, kteří se tradičně skládají po stokorunách, nijak viditelně nezměnil. Novináři se ale neměli čeho chytit, lidovci tedy ze svého podezření poměrně snadno vyklouzli.

Ještě hůř na tom byla další vládní strana – Občanská demokratická aliance. Na její konto přišlo například osm milionů od firmy TMC Trademanagement sídlící na britských Panenských ostrovech. TMC přitom nevyvíjela žádnou činnost a nebylo možné vypátrat žádné její zástupce. Téměř jistě šlo tehdy o tzv. mrtvou schránku, přes kterou posílal na účty ODA peníze někdo z Česka. Ani zde novináři původ peněz nevypátrali (vzhledem ke způsobu jejich utajení ani nemohli), ODA ale, jak známo, nakonec v důsledku svých nevyjasněných účtů de facto zanikla.

Pro zmíněné skandály samozřejmě není omluvy, je ale nutné říci, že nepřímo souvisely s nerovností, která v českém politickém prostoru od začátku 90. let panovala. Komunisté sice přišli o majetek, přežívají však díky příspěvkům početné členské základny.Sociální demokracie jako hlavní opoziční strana získala své historické sídlo – Lidový dům, který s řádově miliardovou výtěžností pronajala investorům. Nové strany jako ODS žádné nemovitosti nedostaly, a startovaly proto se značným peněžním handicapem.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 48/2007 pod titulkem Stále nevyřízený atentát