Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Jeden den v životě

Vděčnost politice

Je nás šest, je nám mezi čtyřiadvaceti a šestatřiceti a všechny jsme z východní Evropy. Říkají nám mladé autorky a pozvali nás do Německa na turné s názvem Střídavý proud.

Autor fotografie: Pavel Reisenauer • Autor: Respekt
Autor fotografie: Pavel Reisenauer • Autor: Respekt

Je nás šest, je nám mezi čtyřiadvaceti a šestatřiceti a všechny jsme z východní Evropy. Říkají nám mladé autorky a pozvali nás do Německa na turné s názvem Střídavý proud. Přestože názvu moc nerozumíme a trochu se stydíme zeptat, jsme Němcům za to pozvání moc vděčné. Každý den v jiném městě máme s pomocí německých tlumočníků debatovat o literatuře a také se má předčítat z našich textů. Co víc by si mladé autorky mohly přát?

Nic. Německo jednoduše milujeme. Spolu s Valzinou Mort, Noemi Kiss, Tanjou Maljarcuk, Lidijou Dimkovskou a Dorotou Masłowskou jsme se na tom shodly. Dorotě tu vydali už oba její romány, a když nemá vystoupení, zavřená v hotelovém pokoji pracuje na třetím. Na fotografii mi ukazuje tříletou dcerku. Lidija zas nechala ve Slovinsku šestiměsíční mimino a na pódiu horlí o tom, jak důležité je skloubit roli matky s rolí autorky. Obecenstvo tleská, emancipační nota padá na úrodnou půdu. Moderátorka hovoří o důležitosti ženského networkingu a mě napadá, že zase spadla klec. Jako by z nás naše pohlaví stále v mnohem větší míře než z mužů dělalo jakousi jednolitou skupinu. Potýkáme se přitom každá s něčím úplně jiným. I když na tomhle turné vlastně skoro všechny s politikou. Všechny až na mě a na Lidiju.

Valzina má smůlu, že je z Běloruska. Její básně mají smůlu. Nikoho tu vlastně nezajímají. Otázky publika směřují k běloruské politické situaci. Prý je na to zvyklá, co se dá dělat, krčí rameny běloruská básnířka a své odpovědi střílí jako kulomet. Tanja je z Ukrajiny a má smůlu jakbysmet. Pozornost publika patří oranžové revoluci a volbám, Tanjina kniha ostrouhala. Po vystoupení Tanja utíká na cigáro, mračí se, tu její uraženou ješitnost docela chápu. Dorota je Polka a kromě zájmu o to, co říká na současnou polskou konzervativní politiku a na předčasné volby, mají její knížky naštěstí pré. Poláků, kteří přišli na její čtení, je alespoň sto a na Dorotinu otázku, z čeho by si přáli číst, se zvedá les rukou a hlásí nápady. Dorota to má dobré a Lidija a já, co se týče otázek publika, vlastně taky.

Čechy a Slovinsko jsou totiž pro Němce ve srovnání s Běloruskem, Ukrajinou, Polskem nebo Maďarskem zeměmi zdaleka nejchudšími na poutavé události, a to až tak, že publikum nemá žádné politické otázky. Nezbývá než se ptát na literaturu, a tak můžu řečnit o svých imaginárních světech, jak dlouho se mi chce. Jsem vděčná. Jsem vděčná mdlé české politice, že mohu mluvit o tom, čemu alespoň trochu rozumím.

Autorka je spisovatelka.

Příští týden píše Jaroslav Formánek.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 44/2007 pod titulkem Vděčnost politice