Léčba Husákem
Nejde jen o dílo studentů
Děkuji za pěkný článek o výstavách Husákovo 3+1 a Fotografie 70. let v ČSR. Je to dle mého soudu to nejlepší, co bylo zatím o obou výstavách napsáno.
Text bohužel obsahuje také několik rozsahem nevelkých, ale podstatných nepřesností, které vyvolaly mezi dalšími autory výstavy a knihy nelibost. Především je to autorství publikace Husákovo 3+1: jeho editory jsou Lada Hubatová-Vacková a Cyril Říha, jak je i napsáno na jejím přebalu. Nejde tedy, jak píšete v článku, jen o dílo studentů (ti „pouze“ psali některé texty), ale o odborně redigovanou práci, která obsahuje různorodé příspěvky k bydlení 70. let. Lada Hubatová-Vacková také vedla na VŠUP seminář, v rámci něhož studenti výstavu připravovali.
Chybně je uvedeno rovněž autorství obou otištěných fotografií. Velká černobílá je dílem Fedora Gabčana (z cyklu Lidé z pevnosti, 1971–72), menší vyfotografoval Ondřej Přibyl. Děkuji za uvedení nepřesností na pravou míru.
Pavel Vančát, spolukurátor výstav
Medaile pro steroidy
Řešení problému je složitější
Ve své glose nám Erik Tabery přinesl neobyčejně vyhraněný pohled na různé oblasti moderního sportu, zejména problematiku dopingu.
Jakkoli podobná témata svádějí k ostře formulovaným soudům, v tomto případě spíše odsouzení, nezapomínejme přes „stromy“ hledat „les“, byť v tomto případě les velmi smíšený. Autor ve svém zamyšlení přechází od tématu k tématu, či snad od sloganu ke sloganu, který zní často úderně, nicméně v celkovém pohledu si takto složený text protiřečí.
Na jedné straně píše o „souboji narkomanů“ a o „borcích a borkyních zpitomělých touhou dělat nadlidské rekordy“. Lze se ptát, na koho přesně zde naráží, kdo reklamoval svou touhu po nadlidských rekordech? Nebo se jedná jen o běžně tolerované zobecnění, o jakési povšechné mávnutí rukou?
Na straně druhé ovšem trefně poukazuje na roli sponzorů, kteří vzhledem k touze připojit své logo k čemukoliv populárnímu nehledí, či snad neumějí hledět, na skutečnou podstatu podporované činnosti. A jelikož, slovy autora, nelze čekat nějaké řešení od sportovců samotných, je patřičná i jeho výzva divákům, aby uvažovali a vybírali, komu věnují svou přízeň.
Jak už to bývá, řešení celého problému je složitější než stanovit přísnější tresty a nad dalším děním si mýt ruce, byť Erik Tabery nic takového explicitně netvrdí.
Celý problém vyplývá ze samotné podstaty profesionálního, a tedy bytostně moderního sportu. Je-li celá společnost nastavena na podávání výkonů a úspěchu, lze snad čekat, že sportovnímu poli se tento styl uvažování vyhne?
Troufám si tvrdit, že nelze. Možná je obtížné si to přiznat, ale my ty „nadlidské“ výkony a překonávání rekordů chceme vidět. Vždyť co jiného je sport nežli další forma divadla, další forma zábavy. Ztratí-li herec hlas z důvodu mnohaletého namáhání před velkým hledištěm, po právu ho litujeme, přece se obětoval pro umění, pro nás. Ovšem je-li přistižen sportovec při dopingu, jeho pláč nás nedojímá, mám-li ještě jednou parafrázovat autora. Není to trochu pokrytecké? Ať už si odpovíme jakkoliv, otázka je jistě správná.
Arnošt Svoboda
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
