Dopisy
V minulém čísle jsme chybně informovali v článku Spolek neviditelných, že Syndikát novinářů ČR reagoval na slova premiéra Topolánka až po devíti dnech.
Neklidný sv. Václav
Vystavování lebky do české kotliny patří
Ač má konfese kult světců odmítá, přesto mě nenechává klidným zlehčující tón glosy Jaroslava Formánka Neklidný sv. Václav. „Ani v české kotlině nebylo rovněž nikdy zvykem, aby u příležitosti rodinného výročí potomci vykopali dědečka, na zbytek hlavy mu narazili jeho oblíbený klobouk a pak si jej vystavili doma v obýváku,“ píše J. Formánek.
Ponechme stranou otázku, zda by, řekněme, současný americký žurnalista mohl s podobnou kulturní sebejistotou komentovat obřad původních obyvatel ve stylu „peří patří do duchny, ne na čelenku“. Glosátor zcela opomíjí, že vystavování lebky světce patří „v české kotlině“ k svatováclavským oslavám už po staletí – jako kult ostatků ke křesťanské kultuře celé Evropy vůbec. Přesvědčit se o tom lze téměř v každé expozici církevního umění, kde bohatě zdobené relikviáře málokdy chybí. V mnoha kostelech jsou ostatky nastálo vystavovány doposud. Velmi těsný kontakt s ostatky naopak patří k naší ještě starší kulturní tradici; archeologické nálezy nám odhalují i doby, kdy byly kosti blízkých příbuzných po dočasném pohřbu ukládány přímo pod „postele“.
Domnívám se, že světcova lebka připomíná spíše – na svou dobu značnou – otevřenost katolické církve k podstatným prvkům starších kultur,…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 55 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
