1100 miliard
Oproti minulým letům je tu ale změna: veřejnost ani odborníci už nechtějí slyšet jen to, kolik peněz a na co má být vydáno, debata stále více směřuje ke smysluplnosti klíče, podle kterého se tady státní finance ze zvyku už roky rozdělují.
Češi jakoby pořád dokola dělali rozpočet z roku 1993 – a jen přidávali miliardy.Ve sněmovních lavicích posedává asi dvacítka zákonodárců obklopená zástupci tisku, nahoře na balkonku pro hosty se pošťuchuje třídní exkurze z pražského gymnázia. „Těch čtyři sta milionů je nutnost, potřebujeme novou počítačovou síť,“ říká od řečnického pultíku poslancům zástupce ministerstva práce. Jsme na jednání rozpočtového výboru, kde se rozhoduje o mimořádných vydáních státní kasy. „Všichni pro,“ potvrzuje předseda výboru Bohuslav Sobotka, úředník spokojeně odchází a za pultíkem jej nahrazuje vyslanec samotné sněmovny s upozorněním na chybějících dvanáct milionů pro dorovnání poslaneckých platů. Scénář se opakuje.
Běžný pozorovatel neví, co si má v tu chvíli myslet, zvláště v situaci, kdy se sotva pár minut předtím projednávaly cifry úplně jiné kvality. Podle návrhu českého rozpočtu na příští rok, který teď leží ve sněmovně, by měl stát utratit jeden bilion, sto sedm miliard korun. Víc než sedmdesát miliard si přitom bude muset půjčit. Soudě podle kritiků, které je letos z tábora nezávislých expertů slyšet víc než kdy předtím, to rozhodně není důvod k radosti. Klíč, podle kterého se v Česku už roky porcují miliardové balíky státních peněz, je podle nich charakterizován třemi NE – je neprůhledný,…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 55 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
