Rusko skvělé i hanebné

Světový věhlas si Vladimir Nabokov (1899–1977) vydobyl teprve pár let před šedesátkou jako americký spisovatel. V anglicky sepsaném románu Lolita (1955) veleúspěšně dovršil literární strategii, kterou rozvíjel už o třicet let dřív coby ruský básník v berlínském exilu; pojednal tu vysoce estetickým stylem téma vhodné spíš pro bulvár, v tomto případě pedofilní vášeň stárnoucího profesora. Reklamní anotace zněla dryáčnicky, kdo se však do příběhu začetl, ocitl se v hájemství fascinující básnické i kompoziční invence.

Ruská exilová kritika ostatně autorovi už v mládí vytýkala, že své nadání znevažuje přespříliš vykalkulovanými efekty. Zčásti měla pravdu. Zoufale se tehdy pokoušel sepsat světový bestseller, jímž by v cizím prostředí prorazil a skoncoval tak s ubíjející emigrantskou bídou. Strategie se nakonec osvědčila. Bez Lolity by si svět Nabokova nejspíš nikdy pořádně nepřečetl. I k nám přichází román Dar, velkolepá konfese, v níž se dlouze a důkladně loučí s ruskou literaturou, až šestnáct let po Lolitě.

Vynechaný Hitler

Svůj velký román začal třiatřicetiletý Nabokov psát v Berlíně na podzim 1932, tedy pár měsíců před nástupem Hitlera k moci, a dokončil jej v lednu 1937, krátce poté, co jej poměry vyhnaly i z Německa. Převážná část textu vznikala v krajně stísněné situaci. Nabokovova manželka Věra přišla jako Židovka o zaměstnání, narodilo se jim…