Roméo Dallaire
Roméo Dallaire • Autor: youtube

Genocida ve středoafrické Rwandě trvala 100 dní a podle některých zdrojů si vyžádala až milion obětí. Průměrně tak každý den zemřelo nejvíce lidí ze všech násilných činů v historii. Brutální události, které začaly přesně před 25 lety, komentuje v novém Respektu 16/2019 Tomáš Lindner v textu Život bez démonů. Zároveň při této příležitoti odemykáme následující text z roku 2007:

 

Reklama
Reklama

Byl to jeden z nejvíc nervy drásajících filmů, jaké kdy viděl, svěřoval se před pár týdny kanadskému listu The Toronto Star telefonicky rwandský prezident Paul Kagame. On a dalších sedmdesát celebrit právě zhlédli na uzavřeném promítání v Kigali film, na jehož zářijovou premiéru čeká celá Kanada. Jmenuje se Potřást rukou ďáblovi (Shake Hands With the Devil) a vypráví příběh muže, který spatřil peklo na vlastní oči. Od té doby sám sebe viní z fatálního selhání.

Miliony lidí si myslí něco jiného. Říkají mu Poslední spravedlivý, v televizní anketě o „největšího Kanaďana“ všech dob ho vynesli na šestnácté místo a před dvěma lety ho zvolili do Senátu. Ať tak nebo tak, jedno je jisté. Kdyby William Shakespeare mezi našimi současníky hledal hrdinu pro nové drama, nezaváhá ani chvíli. Brigádní generál Roméo Dallaire.

Zůstávám

Statisíce lidí zemřely a já stále žiji s pocitem viny.„Jste hasič a celý život se věnujete prevenci. Udělal jste dobrou práci – nikde přece nebyly žádné požáry. Ale není to ono. Nechce se vám odejít do penze, aniž byste uhasil jediný požár,“ vypráví Roméo Dallaire, jak se cítil v době, kdy praskala železná opona. Syn kanadského důstojníka a nizozemské zdravotní sestry měl dobré vojenské školy, pětadvacetiletou zkušenost z armády a na rameni čerstvou generálskou frčku.

Jenže jeho generace důstojníků studené války prožila většinu života jen na cvičišti. V roce 1993 Dallaireovi táhlo na padesát, když to konečně přišlo – OSN mu nabídla, aby velel mírové misi ve středoafrické republice Rwanda. „Cítil jsem, že Bůh přede mě postavil skutečnou výzvu, abych ukázal, co umím.“

https://www.youtube.com/watch?v=3vdyegAyre4

Vládnoucí Hutuové a rebelové z etnika Tutsiů, kteří spolu ve Rwandě válčili dlouhá léta, právě podepsali příměří a mezinárodní mise měla dohlížet na jeho dodržování. Svět si po letitém konfliktu oddychl, jenže poněkud předčasně. Hutuští extremisté totiž příměří využili jen jako strategickou přípravu na nejhorší etnický masakr od dob Osvětimi. Do Rwandy dál tajně mířily zásilky zbraní, radikálové na své rozhlasové stanici vyzývali k „vyhlazení tutsijských švábů“ a verbovali mládence do vražedných milicí Interahamwe. Kanadský generál v modrém baretu, jenž na podzim roku 1993 vystupoval z armádního herkulesu na letišti v Kigali, to stejně jako zbytek západního světa netušil.

Dokázal se však rychle zorientovat. Udělal si přátele mezi umírněnými ministry z obou etnik, vymetal bary, v nichž vysedávala rwandská elita. Za chvíli byl v Kigali jako doma. Jeho pocit, že navzdory klidu v ulicích na tomhle míru něco nehraje, potvrdila nečekaná návštěva, která na jeho štáb dorazila v lednu roku 1994. Ve vysoce postaveném předákovi Interahamwe se hnulo svědomí a rozhodl se celý vražedný plán prozradit modrým baretům.

Za začátku bude zabito několik belgických výsadkářů, nejlepších ozbrojenců, kteří ve rwandské misi slouží. Západ se vyleká a své vojáky stáhne. Pak vytáhnou do ulic Interahamwe s nabroušenými mačetami. Aby dokázal, že nemluví do větru, objel tajemný návštěvník s vojáky OSN Kigali a ukázal jim několik skladů zbraní.

Generál Dallaire okamžitě kontaktoval ústředí OSN – žádal posily, povolení zasáhnout proti skladům munice a možnost vzít informátora pod ochranu. Odpověď zněla ne. Mise je mírová, takže podle pravidel smí její velitel pouze vyjednávat, a ne podnikat razie. A zbraně smějí vojáci použít výhradně v sebeobraně. Zklamaný informátor zmizel. Faxů a telefonátů, kterými následující měsíce generál bombardoval OSN, přibývalo a slovo genocida se v nich objevovalo pravidelně. Situace ve Rwandě čím dál víc nasvědčovala tomu, že informátor nelhal.

Dallaire měl v zemi jen přes dva a půl tisíce mužů, ti z chudých zemí jako Mosambik přijeli bez zásob a výstroje. Nedostávalo se mu potravin, munice, k dispozici měl jen lehké zbraně. Posílení mise vytrvale blokovali členové Rady bezpečnosti OSN, zejména Spojené státy. Uplynulo jen několik měsíců od chvíle, kdy během nevydařeného zásahu v Somálsku před televizními kamerami vláčeli rebelové tělo amerického pilota, a Washington se rozhodl, že žádnou intervenci v Africe teď podporovat nebude. Kofi Annan,Madeleine Albrightová,Bill Clinton – k těm všem dolehlo volání čím dál zoufalejšího generála, že ve Rwandě se schyluje k masakru.

Počátkem dubna to začalo. Podle plánu zabijáci nejprve unesli deset belgických výsadkářů a povraždili je. Vyděšená belgická vláda okamžitě stáhla Dallaireův nejlepší oddíl, po ní následovaly další státy. USA v OSN znovu vetovaly intervenci. A na Dallaireův stůl v Kigali dorazil z New Yorku rozkaz okamžitě opustit Rwandu – mise končí. „Šel jsem se poradit s velitelem ghanských vojáků, jediných, kteří mi zůstali,“ vzpomínal později generál. „Odpověděl jasně: Nevstoupíme do historie jako ti, kteří opustili lidi, jež měli chránit.“ Roméo Dallaire vytočil číslo OSN a oznámil, že rozkaz neuposlechne. New York přerušil komunikaci a město se ponořilo do nejstrašlivějších sta dní, jaké 20. století zažilo.

Dobré ráno z Kigali

Není náhoda, že Dallaireova vzpomínková kniha, kterou napsal o deset let později, měla v rukopise 4000 stran. To, co kanadský velitel a jeho 260 mužů zažilo, se vymyká všem fantaziím. Je známo, že hutuští extremisté dokázali svými mačetami vraždit rychleji než nacisté při holocaustu. Generál byl u toho velmi často, a navíc zažíval mučivá dilemata, co vlastně může ve své situaci dělat. Obsadil letiště v Kigali a přes intenzivní ostřelování ho dokázal udržet po celou dobu vraždění. Vytvářel v zemi demilitarizované zóny a v nich před jistou smrtí zachránil přes dvacet tisíc lidí. Setkal se s předáky vražedných Interahamwe, na jejichž šatech ještě zasychala krev, a měl pocit, že mluví se samotným ďáblem.

2007-1737-vobr-35R37-dallaire.jpg

Chvíli měl nutkání je postřílet revolverem, ale došlo mu, že by je soukolí genocidy okamžitě nahradilo. Objížděl zemi, dokumentoval masakry, jeho špatně vyzbrojení lidé vyjížděli jako pohotovost k domům, odkud lidé volali o pomoc. Všude, kam Dallaire přijel, viděl umírat lidi – kostely narvané zmasakrovanými těly, batolata s usekanými končetinami, ženy s vaginou rozřezanou mačetou. A každý z umírajících měl pro modré barety jedinou otázku – jak to, že jste to nezastavili?

Protože se západními vládami nemůže počítat, udělá si generál spojence z médií. Ubytovává na ústředí televizní štáby, poskytuje jim ozbrojený doprovod pro cesty zemí, dodává příběhy. A díky tomu se postupně stává Rwanda na Západě tématem.

„Dobré ráno, generále, tak jak je v Kigali?“ začíná každý týden pravidelný rozhlasový rozhovor, k jehož poslechu usedají tisíce Kanaďanů. Muž na druhém konci drátu působí sebevědomě a klidně. Je to ale jen zdání. Dallaireův psychický stav se horší. Nejí, nespí, chodí ulicemi města sám bez ochranky. Celé noci poslouchá vytí psů požírajících lidská těla, až mu jednoho dne povolí nervy a pološílený vyběhne ven je střílet.

Tři dny poté, co tutsijští rebelové dobudou zemi a zastaví genocidu, do Rwandy konečně míří posily OSN a generál je vystřídán. Podle tradice má velitel odjíždět z bojiště na voze, jenže zbědovanému kontingentu už dávno došel benzin. Ghanští pěšáci se zapřáhnou do provazů a za zpěvu kanadské hymny táhnou džíp svého velitele ulicemi Kigali.

Tisíce očí

Končí červen roku 2000 a tísňová linka ve městě Hull v Quebecu přijímá oznámení, že pod lavičkou v parku leží bezvládný muž. Je zpitý pod obraz, a jak se ukáže později, také pořádně předávkovaný psychofarmaky. Když ho doktoři probudí z kómatu, uniká do médií jméno ztroskotance. Býval chloubou kanadské armády, ale už pár let o něm není slyšet.

„Říká se, že časem zapomenete, ale není to pravda. Ty obrazy jsou stále naléhavější a jasnější,“ vzpomíná Dallaire na své noční můry po návratu ze Rwandy. „Začal jsem upadat do strašlivých depresí, začal jsem pít.“ V noci nemůže spát a vidí kolem sebe tisíce zoufalých očí, které prosí o pomoc. Trpí posttraumatickým syndromem, léčí se na psychiatrii, pokouší se o sebevraždu. „Vrátil jsem se s enormním pocitem viny a stále s ním žiji. Byl jsem velitel, má mise selhala a stovky tisíc lidí zemřely. Nenacházím žádnou útěchu v prohlášeních jako, že jsem udělal to nejlepší, co jsem mohl,“ říká. V roce 2000 ze zdravotních důvodů opouští armádu.

Po návratu býval Dallaire občas viněn, že rwandskou genocidu dopustil. Belgičané jej dokonce chtěli soudit za to, že nezachránil jejich výsadkáře. Pak magazín The New Yorker přetiskl jeden z faxů, které generál posílal do OSN, a pohled na události se otočil – ve Rwandě naprosto selhaly vlády západních mocností a OSN.

Vysloužilý generál se po kolapsu postupně zotavuje a začíná třetí dějství jeho dramatu. Z provinilého ztroskotance se stává hrdina. Vzniká dokumentární film Poslední spravedlivý, který detailně analyzuje celou misi a ukazuje velitele jako mimořádně zodpovědného a statečného muže v katastrofální situaci. Dallaire píše paměti, jež se stanou bestsellerem, a okamžitě podle nich vzniká další dokument, jenž si odváží cenu z festivalu Sundance.

V roce 2004 odjíždí Roméo Dallaire k mezinárodnímu tribunálu v Tanzanii svědčit proti Théonestu Bagosorovi, hlavnímu strůjci genocidy. Pomáhá obětem konfliktu v Sieře Leone, spolupracuje s nevládními organizacemi pro děti postižené válkou. Ve Rwandě se setkává s pozůstalými po obětech a přijímá výčitky. Ale není jich mnoho – pro Rwanďany je Roméo Dallaire především jediným, kdo je neopustil. V roce 2005 úspěšně kandiduje do Senátu za Liberální stranu. Agenda je jasná předem: pomoc Dárfúru, lidská práva, jaderné odzbrojení.

Krajané ho v televizní anketě nedávno zvolili nejvýznamnějším vojákem kanadské historie. A tuhle neděli zhlédl na festivalu v Torontu jako čestný host premiéru už třetího (tentokrát hraného) filmu o své cestě dějinami. Myšlenkami byl ale možná senátor Dallaire, jenž dodnes žije s podporou antidepresiv, někde úplně jinde. „Rwanda mě nikdy neopustí,“ říká. „Je ve všech pórech mého těla. Má duše je v těch kopcích. Je s dušemi lidí, kteří byli zmasakrováni.“

 


Roméo Alain Dallaire

Narodil se v červnu 1946 v Nizozemsku, ale od dětství žil ve frankofonní Kanadě. V roce 1964 vstoupil do kanadské armády, absolvoval několik vojenských škol. Sloužil v mírových misích, ale nikdy v ozbrojeném konfliktu. V roce 1989 získal hodnost brigádního generála. V letech 1993–94 byl velitelem mise UNAMIR ve Rwandě. V roce 2000 opouští armádu, od dubna 2005 je senátorem za provincii Quebec. Je ženatý, má tři děti.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Petr Třešňák

redaktor

tresnak
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Od roku 1995 jich napsal/a 1538

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte