Nad pražským Divadelním ústavem se momentálně stahují temná ministerská mračna. Prý je to zbytečná instituce. Název jeho nového titulu Pohled do propasti, který vyšel v rámci edice Světové divadlo, lze tedy brát i v poněkud symbolické rovině. Autorem publikace je však americký teoretik a historik divadla Arnold Aronson a se současnou situací na poli naší divadelní teorie nemá kniha nic společného. Nicméně svým způsobem vlastně má.
Spolu s další podstatnou aktivitou ústavu, Pražským quadriennale, na němž letos Aronson shodou okolností působil jako generální komisař, totiž ukazuje, nakolik jsou nám takové instituce potřebné, jak důležité je, když svými projekty stimulují současné živé umění.
Ať je na co se dívat
Profesor Arnold Aronson je uznávaným teoretikem, jehož stěžejní oblastí bádání je scénografie v nejširších souvislostech. Kniha Pohled do propasti je výborem jeho esejů, článků a pronesených přednášek za posledních třicet let a jejím hlavním těžištěm je zcela logicky současná americká scénografie. Což ovšem nevylučuje možnou aplikaci závěrů na evropské, potažmo české podmínky. Ostatně, jak autor sám zdůrazňuje, většina důležitých postav amerického divadla více pracuje v Evropě než ve své rodné zemi, a navíc se do nich díky multikulturní a nadmíru těkavé identitě dodnes vlivy starého kontinentu zřetelně otiskují.
Za centrální osobnosti přitom Aronson považuje tvůrce, s jejichž díly jsme se mohli seznámit i na českých scénách: Robert Wilson, Josef Svoboda, Andrei Serban, Peter Sellars nebo avantgardní multimediální skupina The Wooster Group. A i když Aronson hovoří o starších reformátorech výtvarné či režijní estetiky (Richard Wagner, Adolphe Appia, Edward Gordon Craig), bez nichž si vývoj performativního a vizuálního umění nelze ve 20. a 21. století představit, vždy jejich práce vztahuje k současnosti.
Divadlo si tak jako jiné druhy umění podmanilo postmoderní tvarosloví. Projevuje se to nejen v kolážovitém a nepietním přístupu k textu nebo různým hudebním citacím, ale i na výtvarném designu scény a kostýmů, kde se stejně volně a nedogmaticky pracuje s tím, co už někdy použil někdo jiný. Přesto se scénografické návrhy a realizace jen málokdy zařazují do kontextu současného umění: v přehledech výtvarného umění téměř nejsou citovány, a jsou tak odsouzeny být pouze v divadelních monografiích.
Česko jde v tomto ohledu příkladnou cestou. Jak ukázaly například několikasvazkové Dějiny českého výtvarného umění, bez zařazení scénografie se dnes zdejší výtvarní kunsthistorici neobejdou. Aronson by z toho měl radost. Síla jeho argumentace je v knize soustředěna právě na tezi, že divadlo je především vizuálním uměním, v němž je dominantním orgánem percepce oko. V textech ukazuje, nakolik výtvarná, prostorová a světelná složka ovládá další elementy divadelního umění (pohyb po scéně, práce s jinými médii typu projekce, hudba i text) a je s nimi v přímé interakci.
Aronson se tak staví do role obránce současných scénografů, protože kritická reflexe se podle něj víc soustředí na režijní výklad textu a herecké výkony protagonistů. Svou advokátskou esejistickou promluvu přesvědčivě dokládá tím, že divadlo není uměním pouze literárním nebo hereckým, ale je především podívanou.
Zápas s nestvůrou
Ačkoliv je Arnold Aronson teoretik široce obeznámený nejen s historií divadla, ale i výtvarnými a filozofickými přesahy, ukazuje se zde především jako mistrný esejista, který lehce a poutavě píše o obecně složité problematice. Vypomáhá si metaforickým jazykem, zatímco svazující a rigidní teatrologický aparát nechává na pokoji. Dokládá to už samotná volba titulu, která vychází z úvahy Friedricha Nietzscheho: „Kdo zápasí s nestvůrami, ať se má na pozoru, aby se přitom nestal nestvůrou. A hledíš-li dlouho do propasti, vhlédne pak propast i do tebe.“
Je zřejmé, že propastí je zde míněno jeviště či jakýkoliv prostor, kde se předvádí divadelní dílo. Citát akcentuje důležitost pohledu i vzájemné reakce, naznačuje dynamický vztah mezi dílem a divákem, ukazuje hlubinu nepřeberných možností, jíž je divadlo, které je nejen v češtině odvozeno od slova dívat se.
Evidentní kvalitou této knihy není jen esejistický a fundovaný Aronsonův styl, který propojuje soudobou scénografii s tradicí, ale hlavně vztažení scénování k jiným podstatným prvkům našeho života. Je přitom jedno, zda se jedná o politické významy díla, působení barev a materiálů či symboliky dveří, důležitost intimity pokoje v domě nebo ztráty možnosti vidět hvězdnou oblohu kvůli síle světel průmyslových aglomerací. Aronson mistrně ukazuje, jak se scéna stává zrcadlem nejen uměleckých nápadů, ale vůbec všech procesů a předmětů lidských životů.
Jeho obhajoba scénografie je přesvědčivá a stává se i nepřímou obhajobou existence Divadelního ústavu.
Arnold Aronson: Pohled do propasti, přeložil Milan Lukeš, Divadelní ústav, 263 stran.
Autor je redaktorem časopisu HIS Voice.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
