Zatop ďáblovi pod kotlem

Socialistický realismus se z dnešního úhlu pohledu - poněkud cynického - dá brát i jako úsměvná kapitola českých dějin. Velká expozice v Galerii Rudolfinum, věnovaná před pěti lety oficiálním dílům vzniklých v 50. letech minulého století, byla třeba mnohými vnímána jako zábavný happening s pitvornými plátny zobrazujícími budovatele lepších zítřků. Jenže úplně jinou kávou je bolševická architektura. Ta dnes neleží tak jako bizarní obrazy a sochy v depozitářích, odkud jednou za čas vypluje na světlo. Stojí tu pořád a všem na očích připomíná, jaké zlo dokázali soudruzi napáchat na naší kultuře.

Hlavním ideologem socialistického realismu v české architektuře byl Jiří Kroha (1893–1974). Nyní mu vyšla monumentální monografie, jakou se u nás může pochlubit leda snad Josip Plečnik či Jan Kotěra. Jde o vůbec první pokus o objektivní zhodnocení jeho díla. Když ale člověk otevře první stránky, hned narazí na věty dokládající, že něco se tu stále ještě nedaří pojmenovávat pravými jmény.

Pavel Ciprian, ředitel Muzea města Brna, které si Krohovu interpretaci vzalo na starost, v předmluvě k textům svých kolegů píše, že Kroha dostal po válce titul národní umělec za své dosavadní dílo a antifašistické názory a že se pak v 50. letech přizpůsobil ideologickému diktátu socialistického realismu. Jestli máme opravdu pochopit, jak složitou osobností Kroha byl, pak musíme Ciprianova slova opravit: titul Kroha…