Jako bloger máte těžký život. Píšete od rána do večera, jste přinejlepším špatně placení, nemáte nárok na zdravotní pojištění, ani tu novinářskou průkazku nedostanete. Nikdo si vás neváží a neuvědomuje si, jak důležitou službu společnosti poskytujete. Naopak je s vámi zacházeno jako s nějakými amatérskými pisálky. Podle Washington Post si právě na tyto těžkosti nové podoby internetové žurnalistiky stěžuje skupina amerických levicově orientovaných blogerů. A možné řešení? Jak jinak: ustanovení odborů.
V tom, jak by taková organizace měla vypadat a jaké by měla mít cíle, však žádná shoda nepanuje. Někdo ji vidí jako volné sdružení pro aktivistické blogery, jiní sledují spíše ekonomické zájmy. Na anglojazyčném internetu existuje řada velkých blogerských „vydavatelství“ provozujících celé sítě různě tematicky zaměřených blogů. Ty často publikují články od mnoha přispěvovatelů. Z blogerů se tak stávají spíše než autoři osobních deníčků regulérní redaktoři. Běžným způsobem platby za jejich práci jsou podíly na výnosech z reklamy.
Právě tato skutečnost je trnem v oku Davidu Krugovi, vytvářejícímu blog Telegraphik. Blogeři by podle něj měli být placeni etičtějším způsobem, jakým je pevná odměna za článek nebo hodinový plat. „Zatímco někteří blogeři ve vydavatelských sítích vydělávají pár drobných za hodinu, ředitelé a pomocný personál vydavatelství se hrabou v obrovských platech a od rizikových investorů získávají peníze pro zařízení svých domů,“ píše Krug.
Jakkoliv je celá úvaha absurdní a kuriózní, problémem „blogosféry“ jsou opravdu chybějící psaná i nepsaná pravidla. Blogy jako méně formální a méně „nudná“ média přebírají čtenáře klasickým papírovým i webovým magazínům. Větší rychlost, lehčí styl psaní i osobnější ráz jsou hlavní trumfy, díky kterým jsou dnes blogy v mnoha oblastech specializovaného zpravodajství nejčtenějšími zdroji. Zachytit tuto vlnu se pokoušejí i tradiční mediální domy a často pomocí nákupů získávají ty nejoblíbenější blogy pod svá křídla.
Blogování se však na rozdíl od klasické žurnalistiky neřídí žádným etickým kodexem, neexistuje žádný soubor norem, kterým by se blogeři řídili. Deklarace střetu zájmů, označování placených PR článků, způsob moderování diskusí atd. – blogy nemají žádný obecně přijímaný způsob, jak se s těmito otázkami vypořádat.
Nemalou komplikací je i šíře různých věcí, které se pod pojem „blog“ dají schovat. Od deníčku fanynky Tokio Hotelu přes interní firemní zpravodaj až po seriózní magazín o obchodování na burze s desítkami přispěvatelů, to vše obdrží nálepku blog. Za těchto podmínek je formování jednotných etických pravidel – natož nějakých odborů – jednoduše nemožné. Kdo však pravděpodobně i tento nový druh médií nakonec k akceptování určitých pravidel přivede, jsou čtenáři. Jejich důvěra a přízeň jsou totiž v ostře konkurenčním internetovém prostředí tím nejcennějším obchodním artiklem.
Autor je redaktorem Lupa.cz.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
