Indiánské dilema
Hakani měla smůlu. V roce 1995 se narodila s postižením, a tím pádem byla odsouzená k smrti.
Hakani měla smůlu. V roce 1995 se narodila s postižením, a tím pádem byla odsouzená k smrti. Narodila se totiž na jihu Amazonie, v oblasti obývané kmenem Suruuarrás. Podle zvyků kmene připravili rodiče pro Hakani jed, ale ve chvíli, kdy měli vykonat popravu vlastního dítěte, rodiče sami vypili odvar, který pod dohledem starších kmene pro svoje dítě vyrobili.
Dvojitá sebevražda šamany rozlítila. Hněv se přenesl na zbytek kmene a celková davová psychóza přinutila nejstaršího, patnáctiletého bratra Hakani Aruajiho, aby práci, kterou zbabrali rodiče, sám dokončil. Aruaji vzal nůž a Hakani probodl.
Když však chtěl Aruaji sestru pohřbít, ozval se z malé truhly pláč. Aruaji truhlu otevřel a sestru vyndal. Opodál stojící Kimaru, jeden z prarodičů Hakani, ostudu neunesl. Vzal svůj luk a šípy a vystřelil na bezvládnou vnučku v náručí jejího bratra.
Ani střela šípem nedokázala přerušit nit života malé indiánky. Dál už se nikdo o dokončení popravy nepokusil. Ukázalo se, že Hakani trpí hypotyroidismem, což je nemoc, která se v dnešní době dá už dobře léčit. Dnes je adoptivní dcerou misionářů, kteří ovšem museli podstoupit pětiletý soud, protože antropologický ústav s překaženou popravou nesouhlasil s tím, že celá věc ohrožuje indiánskou kulturu.
Podobně šťastně to však nedopadlo s mnoha tisíci dalších indiánských dětí v Amazonii, jenom za poslední desetiletí. Důvody jsou vždy stejné. Vrozené vady, zaostalost, nemoci… Indiánské kmeny poměrně nemilosrdně udržují kulturní tradice a zákony přírody a pro postižené jedince v takovém společenství není místo.
Jako bledá tvář si říkám, že to je barbarství a je tomu potřeba bránit. Nezajímá mě celkem, jak bych to mohl asi v lese o velikosti Austrálie udělat. A co kdybych se najednou ocitl ve vesnici a šel bych říct náčelníkovi, že nesmí popravovat postižené děti. Možná by mě rovnou neprobodl, ale jsem si jistý, že by mě nepochopil. Můj svět mě nenaučil slova, kterými bych mu vysvětlil, že se něco takového dělat nemá. A že bych já pochopil ten jeho?! Svět, kde bytosti nejsou jen lidi, ale taky rostliny, stromy, zvířata a lesní duchové… Kde bytost s postižením je prostě „zbytečná“… Možná bych se snažil, ale ke správnému závěru bych určitě nedošel.
Takže postupující technologická revoluce to udělá za mě. V indiánských vesnicích se objevují satelitní antény a z vesnice do vesnice už se bojovníci líp než pěšky dostanou na motorce. Kdo by si špinil ruce s postiženým dítětem, když se může dívat v televizi na novelu.
Autor pracuje v Brazílii.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
