Jeden den v životě

Měsíc rachotícího hromu je u konce a ukazuje své plody. Častěji než jindy se místo v týpí nebo podhorském baráčku budím v Trutnově na náměstí. A jeden z prvních pohledů mi padá na oltář s božstvy ukrytými v písmenkách počítačové klávesnice. Nejdu běhat ani vyvenčit psa, ale nezdravě zasednu a vyklepávám přes božstva zprávy, vzkazy do světa a různé texty. Často se ustrojím do montérek a jdu dělat nutné fyzické práce. Nedávno jsme od Cikánů stěhovali široká prkna na podlahu, taková, která dnes asi nikdo neudělá. Před pár dny šikovný truhlář pan Dufka dodělal schody. Dubové.

Stejně dubovou hlavou běží myšlenky na festival a nelze je z ní vytřást. Letos jsme jej věnovali náčelníkovi z nedalekého Hrádku. Byl u zrodu festivalu, stejně jako Charta 77 a kumpáni z undergroundu. Když se v roce 1987 český Woodstock narodil, místo plácnutí přes zadnici dostal několik ran obuchem a místo rozesmátých tváří jej na porodním sále vítaly nabubřelé obličeje policejních složek se zapšklými estébáky. Později vlastně celé to magické setkání určilo tvář česko-slovenské festivalové scény.

Je tomu dvacet let a vymýšlím, čím ten celý mejdan a moment setkání zpestřit. Kdy a jak udělat bohoslužbu, aby na pana faráře nikdo nepokřikoval, jak sestavit program, aby se kapely žánrově nepřekrývaly a lidi se nehonili od jednoho pódia k druhému, co všechno dáme do festivalového samizdatu a co jsme zase zapomněli dát na plakát. Lehce se sevře krajina břišní. Mírný chaos a věci na poslední chvíli k tomu patří. Nemám diář a nejsem plánovač. Věci se rodí a zrají. Chce to čas. Žádný počítačový program nemůže jejich uzrálého ducha nahradit. Festival dělají v podstatě amatéři, i proto je takový, jaký je. Měl bych se podívat do týpíkanceláře, zdali jsou tam všichni ti obětavci nastoupeni, zrekapitulovat, kdo schází a kdo měl případně dlouhou noc.

Sedám na kolo a jedu na poštu. Zase samé modré pruhy. Vybírám alespoň peníze za vyhraný soud. Pes se již tradičně motá pod kola bicyklu. Po návratu řešíme, kam a koho poslat s letáky. Už Hitler i komunisti to dělali a věděli proč. Nejraději bych je vyhodil z letadla a přeletěl s nimi celou republiku. Jenže svědomí a nevraživé pohledy spolupracovnic a kumpánů z neziskových ekologických organizací mě uzemňují. Vděční pomocníci, bez nichž by to nešlo. Nechtěl bych festival připravovat s nějakými byznysmeny, kteří s kalkulačkou v ruce, bílými ponožkami a zlatými řetězy přepočítávají vše na mince a bankovky. Tady vzniká ten „duch festivalu“. Tři čtvrtě roku příprav, které se potom rozplynou během čtyř nabitých dnů, co příliš rychle utečou. Aspoň že jsme to z původních tří dnů protáhli na čtyři.

Woodstock a jeho duch nenechává spát. Z festivalů se stává jeden velký supermarket (někdy i pračky peněz) zaplácaný logy všech možných sponzorů. Lidská duše a mysl nemá ani tady odpočinutí. Jsem rád, že tomu tak pod horami není. Kdyby v našem festivalu běželo jen o kapely a sponzory, dávno už by mě to nebavilo. Společně s kumpány nás na něm drží hlavně ty bubny s „duchovním rozměrem“. Trutnov si jde svojí cestou. Snaží se ukazovat nevyšlapané cestičky a klade větší důraz na nezávislost a vlastní názor. Má smysl.

Zase prudí domorodci bydlící v blízkosti „Bojiště“, poutního místa, kde se festival koná. Starostovi se nějak nechce k tomu postavit čelem. Pragmatik. Nejvyšší čas změnit místo. Kruh se uzavírá. Alespoň dostáváme od města 200 tisíc, i když bylo slíbeno víc, byť jde z pohledu celkových festivalových nákladů o směšnou částku. Jinde radnice podporují podobné kulturní akce miliony, tady desítkami tisíc. Inu, hory a podhorský kraj s tradicí tkalců měly vždycky hluboko do kapsy. Stmívá se a ani do hospody se nechce. Nejraději bych se podíval na Čtyři z tanku a pes, jenže potomek a božstva na klávesnici jsou silnější. Poslouchám Johnyho Fogertyho, Český rozhlas a děkuji „Nejvyšší Mocnosti“ a Jaghannáthovi za ty všechny paprsky pravdy, lásky a poznání.