Petr Měrka: Telekristus a mentál, Agite/Fra, 130 stran
„Seděl v poličce plné plamenů a třásl se zimou. Jeho oči žhnuly lehce okrasnou bezradností. V ruce držel obrácený krucifix a snažil se jím zapnout televizi, protože měli dávat přímý přenos z politiky.“ Tak začíná jedna z fantasmagorických, ale zároveň vtipných povídek mladého moravského autora. Jde o minimalizované ovšem poetické a současně přesné výpovědi o dnešním světě, jehož vizuální podobu vhodně charakterizuje už obálka útlé knížky, na níž je výřez ze slavného obrazu Pavla Brázdy 5 minut před koncem světa.
Elie Wiesel: Šílená touha tančit, přeložila Alena Bláhová, Portál, 227 stran
Celosvětově proslulý spisovatel a laureát Nobelovy ceny sepsal další knihu, která se z velké části odehrává v současném New Yorku v ordinaci psychoanalytičky. Jak tomu tak v podobných místnostech bývá, hlavní postava, pacient Doriel, vynáší z vlastní minulosti své mučivé představy a vize. Tentokrát spojené s tragickými událostmi 20. století. V dnešním New Yorku se tak zjevují postavy i nešťastné osudy Židů, které Doriela neustále pronásledují. Šílená touha tančit je proto v první řadě dílem o šílené historii minulého století, prodchnutým lehkou ironií. „Není o tom pochyb. Dybuk je přestrojený za Doriela. Já – je to tedy opravdu někdo jiný? A ten jiný jsem já?“
Aron Jakovlevič Gurevič: Historikova historie, přeložila Jitka Komendová, Argo, 300 stran
Loni zesnulý autor patřil k nejrespektovanějším ruským historikům. V pamětech podrobně popisuje vznik svých klíčových děl a osobní intelektuální i odborný vývoj od hospodářských dějin a skandinavistiky přes dějiny kultury až k historické antropologii, kterou v Sovětském svazu pomáhal zakládat. Nevyhýbá se však ani kritickému líčení ideologických kampaní, čistek, stranického dozoru i antisemitismu v sovětské vědě, jakož i popisu dogmatických marxistů falzifikujících ve jménu zvrhlé ideologie dějiny. Mimoto neobyčejně citlivě reflektuje relativitu vlastního vzpomínání na životní pouť, ale i proměny sovětské společnosti od 40. let do konce 20. století.
Gideon Defoe: Jak se zvířata milují, přeložila Helena Kholová, Mladá fronta, 136 stran
Název a přebal se snímkem dvou souložících pand výmluvně naznačuje, o čem kniha pojednává. „Nemůžeme vám slíbit, že vám tato knížka ozřejmí základní pravdy o vývojové teorii. Sotva ji také využijete k prohloubení studia společenského života živočichů a nevrhá ani objevné světlo na lidskou sexualitu. Zvířata jsou v podstatě hloupá. Ovšem lidé jsou hloupí také. Leccos, čemu se v našem světě můžete naučit, vám může připadat také pitomé. A pokud vám není víc než osm let, patrně takovou publikaci o ,zvířecím sexu‘ nebudete smět číst. Přesto je zde pár dobrých důvodů, proč může být tato knížka pro vás téměř nedocenitelná,“ stojí v anotaci. Těmi důvody je především fakt, že bez publikace by se mnohý smrtelník vůbec nedozvěděl, jak obtížné překážky musejí ty dvě pandy z obálky překonat, aby si spolu vůbec mohly takhle zalaškovat.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
