To bahno tu nechceme

Byla to přitažlivá nabídka. Když šedesátiletý dělník Josef Kunc z Blanska před časem zjistil, že místní odboráři vypravují koncem června hned několik autobusů, jejichž cílem je pražská demonstrace proti vládní reformě veřejných financí, uvědomil si, že v Praze už nebyl hezkou řádku let. A že má zároveň jedinečnou šanci nahlas vyčíst vládě, že na chystanou reformu doplatí „jen ti nejchudší“. Minulý víkend po poledni spolu s ním dalších třicet tisíc odborářů zablokovalo magistrálu a požadovalo, aby vláda svůj „batoh bláta a kamení“ odvolala. Podle slibů odborářských bossů jich sice mělo být 70 tisíc, přesto šlo o nejhlasitější akci, kterou odbory za poslední roky zorganizovaly. A z tribun znělo odhodlání, že pokud vláda kritiku nevyslyší, Česko čekají další demonstrace a stávky. Co se to děje? Jsou odboráři skutečně schopni zablokovat vládní plány? A za koho dnes rozhněvaní bossové mluví, když je většina tuzemských zaměstnanců rok od roku bohatší?

Potřeba úspěchu

Organizátoři pouličního protestu po akci prohlašovali, že malou účast zavinilo špatné počasí. Mezi kapkami deště, které kazily hodinovou sérii proslovů poté, co demonstranti prošli od žižkovské centrály na Václavské náměstí, alespoň zněla silná slova o dalších „stupňovaných“ protestech a stávkách. Publikum dávalo hlasitě najevo, že u téhle „přeháňky“ to nekončí.

To ale…