Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Jednatřicítka

Jeden den v životě

Za chvíli bude šest a zazvoní budík. Užívám si poslední chvíle ve spacáku a poslouchám ševelení deště, pak jemně budím svého muže.

Za chvíli bude šest a zazvoní budík. Užívám si poslední chvíle ve spacáku a poslouchám ševelení deště, pak jemně budím svého muže. Posnídat, zabalit a hlavně se dobře obléct, vyrážíme střídat noční hlídku.

Akce Falco na záchranu ohrožených sokolovitých dravců začala v roce 1990 a spočívá v hlídání hnízd před rušiteli a vykradači. U nehlídaných hnízd je bohužel velká pravděpodobnost takového rušení, až ptáci hnízdo opustí. Ani když zůstanou, není ještě vyhráno. Existuje totiž riziko, že jejich mláďata sokolníci ukradnou. A to je velká škoda, obzvláště uvědomíme-li si, že v naší republice hnízdí pouze okolo dvaceti párů sokola stěhovavého. Umiňujeme si proto, že musíme sokolíky uhlídat. Lokalita se hlídá po celou dobu hnízdění, 24 hodin denně. Do hnízda nevidíme, je umístěné za skalním výstupkem, několik desítek metrů od našeho stanoviště. Jsou tam prý dvě mláďata. Samec přináší potravu, samice loví jen zřídka – spíše se zdržuje v okolí hnízda, hlídá je a krmí mladé kořistí, kterou přinese samec.

K polednímu přestává pršet a odpoledne se dokonce ukazuje sluníčko. Dychtivě mu nastavujeme své tváře. Stále je chladno, máme na sobě podvlíkačky, svetry a bundy. Sokolčice sedí na skále vedle hnízda, ozývá se, její partner krouží nad údolím. Za chvíli bychom mohli být svědky předávání úlovku.

Na znamení toho, že opravdu přestalo pršet, se z údolí začínají ozývat sekačky na trávu a z lesa slyšíme motorovou pilu. Tu a tam se ozve rána z nedalekého lomu a já si povzdechnu: těšila jsem se přece na klid, zpěv ptáků a ševelení listí… Vtom se však objevuje zvuk ještě daleko horší – a rychle se blíží. Sokolčice křičí o sto šest. A už vidíme příčinu – helikoptéru. Sokolčice vzlétá směrem ke stroji a nám se tají dech, bojíme se, aby ji proud vzduchu nevtáhl do vrtule. Helikoptéra je nějakých patnáct metrů nad hnízdem – a už se naštěstí vzdaluje.

Za doznívání hysterického křiku vyplašené sokolčice, za zvuku sekaček a motorových pil uvažuji nad tím, jak málo prostoru ohroženým živočichům zbývá. Vždyť my lidé si uzurpujeme vlastně všechno.

Z hlediska rušení hnízd jsou snad nejnebezpečnější skálolezci, a to přesto, že v posledních letech vykazují větší respekt. O víkendu prý přišlo pět neodbytných. Tři kluci machrovali před děvčaty. „Krom toho, že umějí slaňovat, chtěli ukázat, že kašlou na zákazy a rozhodně se nebojí nějakých ochranářů. Bylo to docela obtížné,“ svěřila se nám předchozí hlídka. Víkendy jsou na hlídání nejobtížnější. Přicházejí desítky turistů, sokolčice se může zbláznit a strážci musejí být bdělí. „Co ten pták tak vyvádí?“ diví se turisté. Vysvětlit, motivovat k ohleduplnosti a přitom pokud možno hnízdo neprozradit. Kdo by si byl pomyslel, že strážce by měl vynikat v diplomacii?

Co se týče návštěv, je dnes klid. Díky pracovnímu dni a dopolednímu dešti, který zřejmě mnohé skálolezce i výletníky odradil, přichází jen pět turistů. Nedělají hluk a jsou slušní. Některé správy CHKO zjednodušují hlídání tím, že do oblasti zakážou přístup. To však u některých lidí ochotu k omezení spíše snižuje: informaci „hnízdí zde vzácní dravci, které je potřeba chránit“ si přetaví na „kvůli nějakým ptákům já nemůžu…“.

K večeru si přijíždějí do lesa „užít“ čtyři řidiči motorových čtyřkolek. Naštěstí je to baví jen asi půl hodiny, pak je klid. Utichly i sekačky a pily, zklidňují se ptáci a my s nimi. „Stejně je to zvláštní, ta láska k přírodě,“ uvažuji nahlas. „Sokolníci mají rádi ptáky – a proto je kradou. A my, protože je máme rádi, je hlídáme. Není láska jako láska…“ „Hm,“ odpovídá můj muž a já si uvědomuji, že je škoda kazit tuto krásnou chvíli povídáním.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 23/2007 pod titulkem Jeden den v životě