Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Jednatřicítka

Jeden den v životě

Náš krásný, leč poněkud hlučný afghánský voříšek Mína zaštěká pod oknem na kočku, která se protahuje na zdi, řidiči Qais s Ajmalem se začnou hlasitě zdravit u brány...

Náš krásný, leč poněkud hlučný afghánský voříšek Mína zaštěká pod oknem na kočku, která se protahuje na zdi, řidiči Qais s Ajmalem se začnou hlasitě zdravit u brány a hlídač Wasiullah nahodí vodní pumpu, aby bylo dost vody do bojlerů. Je čtvrt na osm ráno a začíná další neděle v Kábulu.

Po dvou týdnech vyřizování byrokratických tahanic s místními ministerstvy mířím na sever, do Mazáre Šerifu. Tam má Člověk v tísni svoji druhou afghánskou kancelář.

Do Mazáru se dá cestovat buď autem, nebo letecky. Obě varianty mají přitom svoje pro a proti. Cestou po zemi sice můžu obdivovat krásy afghánské krajiny, ovšem úskalí spočívá v tom, že cesta trvá dlouhých sedm až devět hodin a právě Salang bývá často zablokován afghánskými či pakistánskými kamiony. Na to dnes vážně nemám čas ani náladu.

Letecky se nejčastěji dopravujeme s Červeným křížem. Je to vždycky zážitek sedět v jednom z jejich malých letadel, která každý den křižují vzdušný prostor Afghánistánu, aby dopravila lékaře, pacienty, léky či různé vybavení do nejrůznějších koutů země. Zadarmo přitom svezou i pracovníky humanitárních organizací. Tedy když mají místo a taky se let nezruší pro nepřízeň počasí.

Jsem rád, že dnešní let je potvrzen. Po necelé hodině čekání, kdy na letišti vedle civilních letadel tu a tam přistane nebo odstartuje stíhačka nebo skupina bojových vrtulníků – jedno z mála připomenutí faktu, že na jihu země se bojuje –, konečně přilétá malé vrtulové letadlo s velkým červeným křížem na boku.

Letiště v Mazáru není nic moc. Vypadá trochu jako vlaková zastávka v Davli u Prahy. S jedinou výjimkou. Místo odstavené parní lokomotivy, která stojí v Davli, se vedle dráhy v Mazáru rozvaluje vyřazený boeing. Jinak je letiště malé, ošuntělé a nevzhledné, tudíž v příkrém kontrastu se širokým úsměvem na tváři řidiče Nossira, který mě přijel vyzvednout. Jeho srdečné „salam alejkum“ a vřelé medvědí objetí mě skoro dojímá.

Bránu kanceláře otevírá náš nejdéle sloužící hlídač s poetickým jménem Nasrat. Všechno kupodivu i po dvou týdnech, kdy tu nebyl nikdo z nás cizinců, nalézám v perfektním stavu, naši místní zaměstnanci pracují na svých projektech jak diví. Kuchař Koko Faiz, jenž začal v padesáti letech chodit na kurz angličtiny, mě vítá nově naučenou frází: „How is your hell?“ Všechno je fajn, vždyť peklo a zdraví jsou přece docela podobná slova.

Po obědě začíná kolotoč práce. Připravit kontrolní cestu našeho stavebního inženýra Fedua do vesnic, kde jsme postavili několik stovek studní a vodních nádrží, zkontrolovat přípravu sešitů a knížek pro nové a zrekonstruované školy nebo třeba domluvit podmínky s internetovým providerem. Náš nový účetní systém vyžaduje „nepadající“ připojení, což je v podmínkách Afghánistánu nesnadný úkol.

Někdo může být zklamán. Žádné zachraňování lidí z minových polí, žádné rozdávání potravin hladovějícím. Manažerská rutina. Do osmi večer sedím u počítače a vyřizuji svoji agendu. Zítra vezeme nově vyrobený nábytek do jedné střední školy a je třeba mít celou akci pod kontrolou.

Ostatně Mazár večer příliš zábavy nenabízí. Pro cizince dvě předražené restaurace, pro místní vývařovny – „čajchány“. Pokud jde o sport, dá se zajít do některé zdejší posilovny. S kolegou Tomášem jsme si do jedné koupili permanentky a čas od času si chodíme zacvičit. Tomáš je ale v Kábulu a samotnému se mi nechce. V takových případech zbývají dvě alternativy: film nebo knížka. Už aby bylo léto. To se dá prosedět večer na zahradě a pozorovat hvězdy.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 22/2007 pod titulkem Jeden den v životě