Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kultura

Ve stínu Sarkozyho nástupu

V Cannes se jubilejním ročníkům nedaří. Když festival před deseti lety slavil padesátku, lilo jako z konve. Nynější šedesáté narozeniny začaly ještě hůř: Nicolas Sarkozy si vybral pro svou inauguraci právě den zahájení, a mediální slávy pro festival tak citelně ubylo. Francouzi cítí Sarkozyho nástup jako historický přelom a veřejnost se zajímá hlavně o složení vlády.

V Cannes začal 60. ročník filmového festivalu.

V Cannes se jubilejním ročníkům nedaří. Když festival před deseti lety slavil padesátku, lilo jako z konve. Nynější šedesáté narozeniny začaly ještě hůř: Nicolas Sarkozy si vybral pro svou inauguraci právě den zahájení, a mediální slávy pro festival tak citelně ubylo. Francouzi cítí Sarkozyho nástup jako historický přelom a veřejnost se zajímá hlavně o složení vlády. Žádný film světa by tak nezastínil fakt, že legendární „lékař bez hranic“, socialista Bernard Kouchner, „zradil“ a přijal místo ministra zahraničních věcí.

Navíc nepřítomnost osvědčených celebrit byla při úvodu až nápadná: kromě Orhana Pamuka a Michela Piccoliho nejsou v porotě žádná světoznámá jména. Dokonce i předseda poroty Stephen Frears se divil: „Pořád nevěřím, že si mě vybrali.“ Cannes ovšem celebrity nemusí přejímat, protože je vyrábí. Aspoň ty režisérské. Jakmile Cannes vsadí na nový talent a ten se chytne, má v soutěži zaručené místo. Jarmusch, Lars von Trier, Emir Kusturica nebo Gus van Sant se na výsluní drží z velké části právě díky přízni festivalu: buď zasedají v jeho porotě, nebo na něm soutěží.

Nic, co hýbe světem

Čínský režisér Wong Kar-wai v Cannes před deseti lety získal cenu za snímek Šťastně spolu (Happy together) a roku 1999 zaujal snímkem Stvořeni pro lásku (In the mood for love). Začalo se o něm psát jako o novém Antonionim, pak o jeho vizuální talent projevili zájem Američané a Wong Kar-wai se loni stal v Cannes předsedou poroty. Do jeho úsměvu, elegantních melancholických filmů o lásce a černých brýlí se zamilovali fotografové. A tak Wong Kar-

 -waiův první anglicky mluvený film Moje borůvkové noci (My Blueberry Nights) otevřel letošní soutěž.

„Je to dílo budoucnosti,“ vyhlásili organizátoři, „asijský umělec, evropské peníze, hollywoodská studia.“ Bylo to zklamání. My Blueberry Nights měl být sondou do duše lidí, kteří uzavírají milostný vztah a nacházejí se v citovém vakuu, ale je to jen tisíckrát viděná road movie o dívce, která hledá při cestě Amerikou pravou lásku. Rafinované obrazové řešení nezakrylo Wong Kar-waiovu neschopnost pracovat s americkými herci. Je to zvláštní: když ve filmu mlčí Číňan, vkládá do toho západní divák skryté významy. Když se naprosto stejně chová Norah Jonesová nebo Natalia Portmanová, je to trapná nuda. I skalní příznivci režiséra z Libération či Figara přiznali, že to nebylo ono.

Dalším problémem rozjezdu letošního Cannes zatím je, že soutěžní filmy nemají nic společného s tím, co hýbe světem. Politika, imigrace, ekologie, to všechno jako by se režisérů netýkalo a prvním „angažovaným“ filmem je dokument Barbeta Schroedera o „advokátu hrůzy“ Jacquesu Vergesovi, který se proslavil obhajobou teroristy Carlose. Jinak byly na programu hlavně thrillery a intimní příběhy lidského nitra, z nichž nakonec zklamal i očekávaný snímek Vyhnání Andreje Zvjaginceva, bezesporu největší naděje moderního ruského filmu. Po silném a prostém Návratu z roku 2003 jako by začínajícího mistra zmohla příliš velká ambice: ráj, hřích, trest, vyhnání – divák si nakonec připadá jako při hodině pravoslavného náboženství.

Vleklá krize francouzského filmu se projevila paradoxem při zahájení sekce Jistý pohled (Un Certain regard). V rámci dlouhodobého projektu muzea D’Orsaye natočil tchajwanský klasik Hou Hsiao Hsen Cestu červeného balonku, moderní variaci na slavný film Alberta Lamorisse z roku 1956. Do hlavní role obsadil Juliette Binocheovou jako nepořádnou, stárnoucí, ale vnitřně silnou osamělou matku. A přestože nikdy ve Francii nežil, podařilo se mu natočit přesnou výpověď o současné Paříži. Naopak typicky francouzský generační muzikálový projekt Christopha Honorého Písně o lásce (Les Chansons d’Amour), který v lecčems navazuje na dílo Jacquesa Démyho Paraplíčka ze Cherbourgu, může mít úspěch v kinech, ale u náročného publika budil spíš výbuchy smíchu.

Kdy přijdou vrcholy

A tak se první dny o největší překvapení postaralo Rumunsko. Čtyřicetiletý Christian Mungiu se ve filmu Čtyři měsíce, tři týdny a dva dny vrátil do roku 1987, kdy se těhotná studentka pokouší podstoupit ilegální potrat. Režisér s ledovou ironií rozvíjí drama mezi dvěma dívkami, potratářem a epizodními figurami v komunistických hotelech a na internátě. Nic tu není takové, jak by divák čekal. Všichni mají šanci, všichni jsou oběti. Od první do poslední minuty narůstá napětí. A právě pro schopnost vyprávět jinak a po svém patří neznámý rumunský režisér do soutěže v Cannes – a zasloužil by si i cenu.

„Naším hlavním cílem je podpora autorského filmu,“ prohlásil na začátku režisér Thierry Frémaux jako už mnohokrát předtím. Dá se jenom doufat, že další dny budou ty hlavní. Dá se totiž čekat, že vedení složilo program tak, aby jeho vrcholy nekolidovaly s nástupem vlády – když už k němu muselo v tak nevhodnou chvíli dojít.

Autorka je spisovatelka a scenáristka.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 21/2007 pod titulkem Ve stínu Sarkozyho nástupu