Alena Ludvíková: Až budu velká, napíšu román, G plus G, 192 stran
„Drahé mamince a všem malým kamarádům, kteří nepřežili holocaust, i těm kteří přežili, ale v srdci jim zůstal temný stín,“ věnuje svou knihu Alena Ludvíková, jejíž vzpomínky na dětství za protektorátu doplňují autentické deníkové záznamy z let 1944–1945. Své pocity si ve věku dvanácti let zapisovala sama autorka, která těžce nesla odloučení od maminky transportované do Terezína i nový život s otcem, který od rodiny odešel, když byly Alence tři roky. Doplňuje je také matčin deník z ghetta, emocionální výpověď plná zoufalství, ale i naděje, že válka brzy skončí. „Bloudila jsem celé ty hodiny, dny, měsíce, rok a ještě další čtyři měsíce v temnotě nejistoty, strachu a svíravé úzkosti. Ta úzkost přetrvávala a nikdy jsem se z ní zcela nevymanila, poznamenala mě na celý život. I dnes dovede překvapit, sevřít hrdlo a uchopit jako ledové, vražedné ruce,“ shrnuje Ludvíková působivé svědectví.
Robert Fulghum: Co jsem to proboha udělal?, přeložili Lenka Fárová a Jiří Hrubý, Argo, 216 stran
Co jsi to proboha udělal? Co to, kristepane, vyvádíš? Kdo si myslíš, že jsi? Tyto věty řadí americký spisovatel Robert Fulghum mezi klasické vyčítavé otázky, kterými matky plísní své děti. Podobné otázky má ovšem podle autora smysl klást si každé ráno před zrcadlem i v dospělosti. Autor se ve své nové knize po odbočce v podobě románové pentalogie Třetí přání (vyšla ve třech dílech) vrací k žánru fejetonů, které mu v devadesátých letech přinesly světový úspěch. Fulghum do knihy posbíral osobní postřehy a příhody, v nichž lehkou, mírně didaktickou formou předkládá čtenářům laskavá ponaučení do života. Nijak se přitom nemění jeho pohled na svět, který pregnantně shrnul už v názvu své první knihy Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
