Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Nenašli jste, co hledáte?

Napište na [email protected]

Jednatřicítka

Jeden den v životě

Na odchodu ze zóny s průmyslovým zbožím v prvním patře si nedaleko řady pokladen všímám roztržky mezi třemi členy ochranky hypermarketu Tesco a štíhlým mladíkem.

Až do půl deváté se líně válím v posteli. Mám čas: teprve v jednu budu střídat kolegu na pozorovatelně Meteorologického ústavu na pražském Karlově. Z domova to mám kousek, ale nakonec vyrážím už před jedenáctou.

Cestou do práce si chci v Obchodním centru Nový Smíchov konečně objednat nový televizor. Na odchodu ze zóny s průmyslovým zbožím v prvním patře si nedaleko řady pokladen všímám roztržky mezi třemi členy ochranky hypermarketu Tesco a štíhlým mladíkem v červené kožené bundě do pasu a nakrátko střiženými vlasy. Ve chvíli, kdy nejmenší ozbrojenec kopne mladíka do lýtka, se ve mně cosi rozvibruje.

Před časem mě strážce Teska na nedaleké Národní třídě odvedl na čtvrt hodiny do „chládku“ jen proto, že mě kdosi udal, že jsem poškodil chromovaná vstupní vrátka do podzemní prodejny potravin. Byl to nesmysl, už proto, že jsem do obchodu vešel jinudy než poškozenými vrátky, ale zbrojnoš Teska po mně přesto požadoval doklady. Když jsem trval na tom, že průkaz vydám pouze policii, byl jsem „zatčen“ a čtvrt hodiny jsem strávil na lavici plastové cely o rozměrech 2×2 metry.

Poté přišla jakási vedoucí a potvrdila mou verzi, že jsem vrátka skutečně nerozbil já. Místo omluvy se ta nešťastná osoba oháněla argumentem, že oprava vrátek bude stát deset tisíc korun.

A teď opět přihlížím akci pacholků z Teska. Mladík v kožené bundě nemá žádné zavazadlo, v ruce drží jen igelitový pytlík s několika rohlíky. Nebojí se a začíná se s ochrankou prát. Výjev už v tu chvíli sleduje asi patnáct zákazníků. Náhle jeden z drábů obtočí paži kolem mladíkova krku a nasadí mu chvat lidově nazvaný „kravata“. Mladík zrudne, začíná se dusit a volá o pomoc. Další člen ochranky mu mezitím láme ruku v lokti. Společně s několika dašími diváky voláme, že by to snad už mohlo stačit. Přicházejí dva policisté v černých kombinézách. Nemají čepice a jejich po vojensku pečlivě zastřižené vlasy budí respekt.

Jeden z členů guerilly Teska na nás zákazníky houkne, ať se do toho nepleteme. Nevím, co se stalo, mladík možná něco ukradl, ale štve mě, že ochranka v přesile mrzačí člověka a požaduje, abychom si přitom nevzrušeně vybírali zboží, protože byznys se nesmí zastavit. Říkám ochrankářovi, že mladíka kopl jako první. „Nadával mi a já ho varoval,“ odpovídá pochop.

Ochranka propouští svou oběť a na pokyn policistů všichni směřují ke vchodu mezi pokladnami. Zde se mladík náhle otočí a uhodí blonďáka, co ho předtím škrtil, pěstí do tváře. Policista jej bere za paži a skupina pokračuje po ochozu směrem k místní „cele“. Překvapuje mě, že policie nezajistila nikoho ze svědků a na průběh potyčky se ptá jen soukromých strážců Teska. Asi po deseti minutách oba policisté odvádějí mladíka v poutech z „cely“ a mizí v zákulisí obchodu.

Nakupuji nějaké potraviny, pivo a spěchám do práce. Odpoledne vyplňuji kolonky o počasí, ale večer mi to nedá a píšu o poledním incidentu několika přátelům, Policii České republiky a vedení Teska.

Obchodníci neodpovídají, ale za dva týdny dostávám od tiskového oddělení Policie ČR dopis. Píše se v něm, že můj podnět „byl napsán v textovém editoru, a tudíž nečitelnými znaky“. Proto mne žádají, abych svůj podnět vyjasnil. Za pár dní tedy podávám svědectví o incidentu v hypermarketu. „Co si budeme povídat, ochranka nebude nikoho zadržovat bezdůvodně,“ říká blondýna v uniformě. Popisuji své starší bezdůvodné zatčení a zdůrazňuji, že ochranka Teska mladíka škrtila. „Ta osoba může už mít záznam, že něco ukradla,“ reaguje suše komisařka. „A pak může ukrást třeba kartáček na zuby, a už půjde o trestný čin. Anebo je celostátně hledaná, a pak každý – třeba vy – ji může zadržet všemi prostředky.“

Úřední jednání je u konce. Oceňuji, že mne policie alespoň vyslechla, ale když kráčím po rušné výpadovce do práce, přemítám o tom, proč poručice tak vehementně obhajuje policisty a ochranku a proč ji tak málo zajímá, jak se věci přesně seběhly. Nemůžu se zbavit nepříjemného pocitu, že násilí ozbrojenců Teska, které stojí jaksi „mimo zákon“, vlastně policii vyhovuje. Udržuje v obyvatelstvu po léta zakořeněný strach a lidé si pak obecně na uniformy méně dovolují. Co víc si policie může přát?

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 16/2007 pod titulkem Jeden den v životě