Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kultura, Kultura, Literatura

Korespondence I

Jiří Voskovec, Jan Werich

Fotografie: Chtěli spolu znovu dělat divadlo, a lepší. Jiří Voskovec režíruje Divotvorný hrnec, zprava Zdena a Jan Werichovi, 1947. - Autor: Václav Chochola • Autor: Respekt
Fotografie: Chtěli spolu znovu dělat divadlo, a lepší. Jiří Voskovec režíruje Divotvorný hrnec, zprava Zdena a Jan Werichovi, 1947. - Autor: Václav Chochola • Autor: Respekt
Fotografie: Chtěli spolu znovu dělat divadlo, a lepší. Jiří Voskovec režíruje Divotvorný hrnec, zprava Zdena a Jan Werichovi, 1947. - Autor: Václav Chochola • Autor: Respekt
Fotografie: Chtěli spolu znovu dělat divadlo, a lepší. Jiří Voskovec režíruje Divotvorný hrnec, zprava Zdena a Jan Werichovi, 1947. - Autor: Václav Chochola • Autor: Respekt

Intimní deníky a korespondence vždy bývaly – ve srovnání s knihami určenými veřejnosti – pro umělce a literáty svobodnějšími žánry. Autoři v nich nebyli svázáni literárními, společenskými a morálními konvencemi, mohli být volnější, živější i v literárním výrazu, stylu a jazyce. Dnes je běžné, že z díla klasiků čteme právě jen jejich deníky a dopisy.

Na edici čerstvě zveřejněné poválečné korespondence dvou hlavních protagonistů Osvobozeného divadla ale zarazí hned od prvních dopisů nebývalá omezení: svobody je zde ne více, naopak méně.

Pokračujte v psychoanalýze

Až na výjimky, kdy Jan Werich píše Jiřímu Voskovcovi a přijímá jeho dopisy při svém občasném pobytu v zahraničí, musí totiž oba autoři brát ohled na to, že na obsahu dopisů parazituje jejich tajný čtenář, střežící cenzorsky ideovou nedotknutelnost státu. O některých věcech se proto pisatelé od počátku domlouvají v šifrách a kódech.

Do osvobozeného Československa se manželé Werichovi vrátili z americké válečné emigrace v říjnu 1945, Voskovcovi to trvalo o rok déle. Stále odkládaný odjezd do Prahy byl předmětem řady spekulací, nyní zveřejněné dopisy osvětlují skutečně pádný soukromý důvod. Voskovec se musel nejprve dostat ze svízelné krize s manželkou Madlou. „Potřebuju pořád ještě čas, abych se vylíhnul ze svých sraček. A jak se věci mají, musím se z nich vylíhnout tady,“ píše v říjnu 1945 Werichovi. Poctivě podstupuje u „baby Morrisky“ psychoanalýzu, dokonce přemítá, jak by po návratu měl dělat „kampaň ve prospěch moderní psychiatrie“.

Voskovec měl tušení, že nepůjde o návrat do zcela svobodných poměrů. I Werichův citlivý politický nos ho na jaře roku 1946 varuje. Voskovec odpovídá: „Co píšeš o politické situaci, je samo sebou vážné a sere mne to právě jako tebe. Tvá analysa předvolební situace je jasná, přesvědčivá.“ „Pokračujte si klidně v psychoanalyse,“ posílá mu sice Zdena Werichová kódovanou větu obsahující domluvené výstražné návěstí Stůj a nikam domů nejezdi. Ale ani v Americe není Voskovec ušetřen konfrontace s blbostí, takže u něj převáží touha vrátit se. Racionálně však Werichovi sděluje, že se ve Státech ještě pokusí „zajistit eventuelní dvířka pro nás v budoucnu“.

Jan Werich ho věru nechce odradit, vždyť chtějí znovu spolu dělat divadlo, a lepší, než bylo to mladistvé meziválečné, ale nezastírá, co se doma změnilo (a co se mimochodem nezacelilo dodnes): „Co píšeš o národu – tedy o vybití elity ve všech vrstvách a oborech, jako i o zhoršení situace, co do intenzity sviní, je ovšem velmi smutné.“

Voskovec viděl jejich dosavadní zápas s blbstvím trochu jinak: „Všechny zjevy duševní nezralosti – nikoliv blbosti, to není blbost, jak jsme oba kdysi věřili, to je nerovnováha mezi inteligencí a city, neupřímnost a strach – tedy všechny zjevy duševní nezralosti, které ohrožují mír a pokrok u nás doma, existují právě tak zde.“ Jako by tušil, že americké úřady budou zanedlouho skoro rok bránit jeho opětovnému vstupu na americkou půdu – jedenáct měsíců byl internován na Ellis Islandu –, protože si ho, podporovány zabedněnými českými katolickými pravičáky, absurdně označí jako komunistu.

Dva volové za jednoho

První zářijový den roku 1946 přijel Voskovec se svou novou ženou Anne do Prahy. Po pouhém roce a půl, který s Werichem strávili krátkým intermezzem s obnoveným Osvobozeným divadlem (podle Voskovce si ho sice mohli „ušetřit“, ale nakonec je asi dobře, že to „nastavené divadlo skvostně přivezli do přístavu věčného odpočinku“), Voskovec opět odjíždí z Československa. Tentokrát už definitivně. Dopisy se po únoru 1948 stanou jediným dílem, na kterém se budou Voskovec s Werichem do konce svých životů spolupodílet.

Wericha, který zůstal doma, protože se k další emigraci cítil unaven, neutuchající česká blbost nepřestává hníst: „Jiříku, nemáš ponětí, jak ta válka, kterou jsme před lety společně vypověděli lidské blbosti, jak má konec v nedohlednu… Za jednoho vola okamžitě zaskočí volové dva.“ Celý tento soubor dopisů z let 1945 až 1962 (druhý svazek korespondence má vyjít do letošních Vánoc, závěrečný třetí díl z let 1969 až 1980 v polovině příštího roku) je mimo jiné zpovědí Werichových trápení s udržením divadla až do doby, kdy je jako autor, dramaturg, herec a ředitel opustí.

Zhruba tehdy, po deseti letech odloučení, si oba postěžují, že spolu neudělali nic ve zralém věku, nic „konečného“. Trápí je to doopravdy oba. Uvažují o tom, co v Osvobozeném stihli; co bylo dobré, co lepší a co špatné, až Voskovec dochází k přesvědčení: „My měli kliku moc brzo. Všechno jsme to vypotřebovali – ty šance – než jsme věděli opravdu, jak na to. Pak se nashromáždila smůla.“

Jděte s tím kousek dál

Když Voskovec hned po únoru odjel do Francie jako kulturní zástupce UNESCO, dušoval se, že „pouhá představa jakékoliv divadelní práce mne naplňuje prostě nepopsatelným odporem“. Sotva mu ale jakýsi podprůměrný, nenadaný Angličan podtrhl úřednickou stoličku, zakládá v Paříži s Anne americké divadlo s pozoruhodným repertoárem. A onoho „odporného herectví“ se do konce života nezbaví. Naopak: v Americe v něm časem dojde profesionálního uznání, ačkoli by se raději věnoval režii a hlavně psal.

Někdy jde z role do role, ale nenávidí Holé Vody, jak říká Hollywoodu, děsí ho Los Angeles, „ono hrůzně apokalyptické město bez duše, kde smog se vznáší nad vodami a lidské srdce se proměnilo v karburátor, většinou se zacpanými dýznami“. Jindy si naopak postěžuje „nemám job, nemám čas, nemám nic, jen starosti. Jděte mi s tím kousek do prdele dál. Ale já se neposeru.“ Stále opakované je předsevzetí, které Voskovce drží při životě: „Klid, rozvahu a hlavně se neposrat.“ Po smrti milované Anne se potřetí ožení a Werichovi se vyznává: „Christiane miluju a snad nám to vyjde. Když ne, tak se taky neposeru. Je příliš pozdě na to se posrat.“

Přečastá frekvence expresivních výrazů není výrazem hrubosti Voskovcova a Werichova slovníku – styl jejich jazyka je neuvěřitelně vytříbený, hravý, s originálními metaforickými zkratkami. Skatologické výrazy potlačují mimo jiné nebezpečí patosu, který oba nemají rádi, navíc jimi pomáhají přivolávat čas, kdy byli klukovsky mladí. Takhle například Werich píše Voskovcovi o práci na svém Falstaffovi: „Tam, kde jsou verše, obrátím se na kouli geniality a hoven a perel, na Nezvala.“

I časté užívání amerikanismů patří do jazykové hry, do jejich trochu tajného jazyka, kterým si připomínají společně strávená válečná léta. Neřekl bych, jak soudí editor svazku korespondence Ladislav Matějka, že jde o parodii na krajanskou čechoameričtinu, kterou se proslavila Škvoreckého Blběnka v Inženýru lidských duší.

Hynu, hynu, hynu

Jiří Voskovec měl od konce války neuskutečněnou touhu psát, Werich se snažil vzkřísit tradici Osvobozeného divadla, což se mu podařilo jenom zčásti. V hlubokých a jiskrných korespondenčních úvahách o humoru, Shakespearovi, Čechovovi či Brechtovi vidíme zralé umělce, jejichž divadlo mohlo pohnout světem. Za hranice ale smělo Werichovo obnovené divadlo jenom do Berlína. Pozvání do Paříže (1959), kde byla všechna představení předem vyprodána, Praha zhatila. O dva roky později si Werich v dopise posteskne: „Škoda, že mi tehdy zamezili jet do Paříže. Od té doby hynu, hynu, hynu.“

Vzájemné dopisy svědčí, že s Voskovcem sdílel Werich na distanc trochu podobný osud. Oslnil sice jako herec, ale stejně jako Voskovce ho začalo bavit především psaní. „Tak se mi chce psát!“ Mohl zde uplatnit nezávislost, kterou v divadle postrádal. Je přitom paradoxní, že Werichova literární stopa z nesvobodných poměrů je zřetelnější než ta Voskovcova. Po jeho úniku do svobodného světa máme od tohoto oslnivého umělce jen pár publikovaných textů. A nyní tedy tyto dopisy.

Jiří Voskovec, Jan Werich: Korespondence I, edici připravil Ladislav Matějka, Akropolis a Nadace Jana a Medy Mládkových, 352 stran.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 15/2007 pod titulkem Smutná intenzita sviní