Ikony ani náhodou

Vracelo se to nenápadně, ale teď už je to tady s plnou parádou a nelze tomu utéct. Český sportovní úspěch jako téma na titulní stranu objevily zdejší noviny už dávno – v těch letech, kdy revoluce odezněla a svobodný svět v tuzemské režii začal vypadat čím dál víc všedně a šedivě. Dávky euforie bylo nutné něčím nahradit a výhry „našich hochů“ se k tomu hodily nejlépe. Zprvu to mělo i jistou logiku: koneckonců nad tím, když se někdo stane mistrem světa, se dá jásat. Ale potřeba dávek se časem zvyšovala a dnes je vstupenkou mezi nejdůležitější události dne třeba už sám fakt, že hoši se lvem na prsou možná vyhrají.

Viděno z odstupu – většina českých seriózních deníků je posedlá sportovními bublinami nulového dosahu pro praktický život. Tupými oslavnými texty a nekonečným ujišťováním se o tom, že Jágr je nejlepší a Rosický vlastně taky. Takže se vlastně nelze divit, že v téhle atmosféře i nejvýznamnější média věnují svoje první strany jakési hotelové pitce party fotbalistů, kterou popsala bulvární novinářka šmírující za dveřmi.

Proč tohle někoho vzrušuje v zemi, kde je pití alkoholu národní chloubou a kde třeba soukromý život politiků včetně premiéra je lidem více méně lhostejný? Evidentně proto, že sportovci se jako idoly nebo padlé idoly dobře prodávají. Jenže může být skutečným idolem pro kohokoli (a hlavně pro děti) někdo, kdo kromě schopnosti nakopnout přesně míč v ničem jiném nevyniká? Kdo sotva vychodil školu, neumí pořádně cizí jazyky, přestože v cizině žije, do kamer mluví jak nevrlý trouba a pohledem na svět kolem nepřekročil katastr rodného českého maloměsta? Tak to totiž s našimi hrdiny je, a proto nad ně tolik ční skutečný prototyp dětského idolu Petr Čech.

Pokud se tedy média snaží prodat teď jednu pitku jako příběh velkého dětského zklamání, lžou sama sobě. Vliv těchto rádoby ikon na děti je naštěstí minimální. Takže zpátky s nimi tam, kam patří – dozadu do sportovních rubrik.