Spiritistickou seanci připomínalo chvílemi letošní předávání hudebních Andělů. Na pódiu se zhmotňovaly přízraky zástupců dávno mrtvých hudebních stylů v podobě duetu Ládi Křížka a Doro Pesch nebo účasti bubeníka britské artrockové legendy Yes Alana Whitea.
Ale vrcholem bylo vzývání Karla Svobody v podobě jeho posmrtného uvedení do Síně slávy v přítomnosti znepřátelených pozůstalých. Nekonečný telenovelový příběh o pozadí smrti jevanského skladatele už dávno překročil všechny hranice dobrého vkusu, a kdo se populisticky veze na jeho vlně, musí počítat s tím, že si zamaže ruce od špíny. A nemůže se divit, že mají jeho ceny na rozdíl od filmového Českého lva tak malé renomé u lidí z branže. Petr Vachler by se k ničemu podobnému nesnížil.
Věrohodnost je křehká věc a vybudovat image seriózní výroční oslavy hudby se Petru Šiškovi z pořádající agentury Petarda nepodařilo i kvůli podobným lapsům. Žánrové ceny pod patronací uznávaných osobností mají slušnou úroveň a chtělo by to pouze dát jim větší prostor v rámci slavnostního přímého přenosu. Vystoupení Lucie Bílé s romskou skupinou Guločar nabídlo po vzoru americké Grammy osvěžující fúzi různých stylů. Ale pachuť šmíry byla i letos silnější.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
