Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Scéna

Mimochodem

„Máte nárok na tři dny dovolené,“ řekla mi paní na osobním. Rozklepala se mi kolena, protože neměl kdo hlídat děti.

Autor fotografie: Pavel Reisenauer • Autor: Respekt
Autor fotografie: Pavel Reisenauer • Autor: Respekt

„Máte nárok na tři dny dovolené,“ řekla mi paní na osobním. Rozklepala se mi kolena, protože neměl kdo hlídat děti. „Neplacené volno nedáváme,“ dodala škodolibě. A tak jsem opustila své zaměstnání v ČT. Beztak se mi tam kolem krku zadrhovala smyčka. Moje náměty končily v koši, z počítače na mne bafaly centrálně řízené povely, co nesmím, většinu času jsem trávila udržováním zrůdné byrokracie v chodu. Chodby na Kavčích horách byly každý den delší a bujely v nich fantastické drby, pomluvy a informace: Kdo koho uplácí, kdo se chce stát ředitelem, kdo s kým spí a kdo přihrál kamarádovi milionový kšeft. Za úsměvy se skrývaly podrazy a lidé umlkali v hovoru, když jsem se přiblížila na doslech. Ovládla mě směs metafyzického pocitu viny a strachu: bála jsem se ředitele, vrátného i sebe. Nebezpečí číhalo za každým kavkovským rohem. Ale jaké?

Sotva jsem podala výpověď, celé to ze mě spadlo a nechápala jsem, čeho jsem se tak děsila. Psal se rok 1997. ČT řídil tehdy železnou rukou Ivo Mathé a rozhodně to byly zlaté časy: Mathé soudil, že na televizi je nejdůležitější její program. Bránil v parlamentu právo na diverzitu a politickou nezávislost jako lev. Vybudoval konkurenční strukturu, kde měl každý nápad svou šanci. Jedno ale zařídit neuměl: Změnit podlou a malomyslnou atmosféru na Kavčích horách, kde se lže, podlézá, kde se každý každého bojí a kde vznikají příležitostné i trvalé kliky za účelem boje o koryto. Po Mathého odchodu se jeho chytrý pluralitní systém rozsypal. Jediné, co ho přežilo, je morbidní podnikový duch a ten prosákl do všech spár, do rozhodování, investic, programu a komunikace. Změní ho asi jen dobře odpálená tuna semtexu, protože žádný nový ředitel si neporadí se skupinovou psychózou lidí, kteří se bojí o místo.

Co s atmosférou zakletého zámku, kde zaměstnanci tráví celé dny na schůzích anebo se pro samou nudu plouží v jedenáct hodin k obědu? Kde se náměty prosazují jedině lstí a pucováním klik? Kde jeden jediný šéfdramaturg Jiří Hubač svévolně rozhoduje, kdo, kdy a co bude psát a točit? Za deset let natáhla odporná atmosféra chapadla ven mimo budovu: komu dává ČT práci, ten se bojí mluvit, aby o ni nepřišel. Kdo si stěžuje, o tom řeknou, že to dělá ze závisti.

Všechny mediální rady mohou zasedat až do konce světa. Mohou prolustrovat zaměstnance až po vrátné a pětkrát vyměnit ředitele. Jenže v ČT chybí hlavně normální lidské soužití, přirozená hrdost a radost z úspěchu druhých. Vedle lhářů, patolízalů, chronických lenochů, zlodějů, sadomasochistů, podržtašků, schizofreniků, opilců a osob s pronikavě sníženou inteligencí pracují v ČT i lidé, kterým o něco jde. Nedá se odhadnout, zda je jich pět nebo dvacet, ale jsou. Pokud se právě jim nepodaří v brzké době rozsekat tuhle iracionální kavkovskou chobotnici, pak to nedokáže nikdo zvenku. Aneb: ve svobodné společnosti nemáme sice právo na práci, zato ale povinnost uchovat si vlastní důstojnost.

Přátelé z ČT, děkujeme předem.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 12/2007 pod titulkem Mimochodem