Marsého ještěrčí smutek

Prestižní literární ceny, vášeň pro film a rodnou Barcelonu. Život, do nějž ostrým zobanem klovaly hrůzy španělské občanské války. Smutek, dějiny a nostalgie. Základní devízy Juana Marsého (1933), autora, který celé dětství strávil hladový a ztracený na ulicích barcelonské čtvrti Guinardó či v parku Güell jako zatoulaný pes.

Když embryo vypráví

Český čtenář má v poměrně krátkém časovém odstupu možnost nahlédnout do toho nejlepšího, co je v současné španělské literatuře k mání. Minulý rok tu vyšel skvělý román Enriqueho Vila-Matase Bartleby a spol. a nyní se k němu přidala poslední novela Juana Marsého Ještěrčí ocásky. Ačkoli jsou oba spisovatelé blízcí přátelé, jejich styl je značně odlišný a vlastně lze jen těžko uvěřit, že jde o autory stejné generace a národnosti.

Zatímco Vila-Matas žije a píše své příběhy výhradně ze světa knih a o knihách samotných, Juan Marsé čerpá z vlastního vnímání poválečné nicoty, která za frankismu udržovala Španělsko v udavačských kleštích hanby. „Někdy se mne lidé ptají, kdy napíšu paměti, a já odpovídám, že už jsem je napsal, jsou v mých románech,“ řekl spisovatel v Praze na předloňském Festivalu spisovatelů.

Autobiografickou pečeť nese i jeho kniha Ještěrčí ocásky. Před sedmi lety za ni získal v pořadí dvanáctou literární cenu, tentokrát od španělských kritiků. Zajímavé je, že Marsého knihy zbožňují nejen kritici, ale i…