Ďáblova železnice dobyla nebesa

Zpráva o dokončení nejvýše položené železnice na světě ze severní Číny do tibetské Lhasy se nedávno rozletěla po celém světě. „Splnil se sen všech Číňanů, je to zázrak techniky, vítězství socialismu,“ hlásala čínská propaganda. „Ale co přinese železnice Tibeťanům? Není to poslední hřebík do rakve jejich unikátní a významné kultury?“ ptala se znepokojeně západní média. Následující reportáž z vlaku, Lhasy a tibetského venkova hledá odpověď nejen na tyto otázky.

Před Západním nádražím v Pekingu vládne čilý ruch. Stánkaři nabízí rychlé občerstvení, různá instantní jídla a drobné zboží. Někteří cestující sedí na zavazadlech nebo dřímají natažení na novinách, jiní se staví před vchod do fronty. Každá taška musí projít rentgenem podobně jako na letišti, takže dostat se k vlaku T 27, který ve 21.30 vyráží na více než čtyři tisíce kilometrů dlouhou cestu z Pekingu do Lhasy, chvíli potrvá.

Na nástupiště mě doprovází Tändzin, zástupce tibetské cestovní kanceláře s pobočkou v Pekingu. Potkal jsem ho šťastnou náhodou v jedné z místních tibetských restaurací a on mi slíbil zařídit cestu na „střechu světa“.

Po rentgenu zavazadel přicházíme s Tändzinem do velké čekárny, ve které to vypadá jako někde v uprchlickém táboře. Tísní se tu stovky lidí s batohy a taškami, jsou namačkaní na sobě jako sardinky. Drtivou většinu z celkově devíti stovek cestujících tvoří čínští turisté a obchodníci. Západních dobrodruhů jsem napočítal pět, Tibeťanů asi deset. Když se otevře brána k vlaku na konci čekárny, jako by někdo vystřelil z pistole. Všichni se tlačí dopředu.

Těsně před turnikety nádražáci poprvé kontrolují jízdenky. Ve vitrínách podél stěn si přitom člověk může prohlížet vystavené modely tanků, bojových lodí, letadel a raket Čínské lidové armády. Jako by nám chtěla komunistická vláda před cestou do Lhasy připomenout, že tibetskou náhorní plošinu už od okupace více než padesát let využívá mimo jiné jako vojenskou základnu.

Po chvíli strkání se konečně dostáváme k zázračnému vlaku. Jeho zelené vagony se žlutými pruhy dodala kanadská firma Bombardier. Od běžných se liší tím, že jsou hermeticky uzavřené a vhání se do nich kyslík. Vlak totiž jede polovinu trasy ve výšce přesahující čtyři tisíce metrů, v jednom místě dokonce vystoupá do pětikilometrové výše. To je světový rekord, jenž donedávna držela železniční trať v peruánských Andách. Oproti normální nadmořské výšce je na Tibetské náhorní plošině hustota kyslíku místy skoro poloviční, takže hrozí závratě, nevolnost, srdeční selhání. Proto ten kyslík navíc.

Stevard v modré uniformě a bílých rukavičkách před vagonem opět kontroluje lístky. Třídy ve vlaku jsou rozděleny do tří kategorií: běžné sedadlo, tvrdé lehátko v kupé pro šest a měkká postel v kupé pro čtyři pasažéry. Naproti mému lehátku si už vybaluje věci mladý Číňan jménem Li. Mluví dobře anglicky, což je ve zdejších končinách docela vzácnost. Blíží se odjezd a Tändzin, jenž mě doprovázel až sem, se loučí. Dveře se sykotem zapadnou, vyrážíme na cestu.

Jak pomoci bratrskému národu

„Tohle jsou léky na žaludek, tohle na bolesti hlavy, tady proti průjmu,“ komentuje Li vybalování své lékárničky. Právě dokončil práva na jedné z pekingských univerzit a otec mu za odměnu zaplatil zájezd po Číně. „Zděsil se, že chci jet zrovna do Tibetu, ale já o té cestě snil už dlouho,“ svěřuje se novopečený právník. Celá rodina ho od výletu zrazovala. Tibet je tady u starší generace stále zafixován jako nebezpečná oblast, kde na čínské „osvoboditele“, přinášející zaostalému regionu pokrok, číhají tibetští hrdlořezové placení CIA.

Li ale žádné nebezpečí necítí. „Mířím do Himálaje, chci navštívit jeden buddhistický chrám pod Ču-mu-lang-mou,“ říká a vytahuje fotografie chrámu a zasněžených štítů. On sám buddhista není, ale jeho babička prý ano. „Tady jsou napsaná přání mých přátel. Když je nechám spálit v tom chrámu, vyplní se,“ ukazuje Li jakési složené červené papírky.

Světlo v kabinách zhasíná a cestující se ukládají ke spánku. Ráno se probouzíme už na okraji střední Číny. Za starobylým městem Si-an projíždíme zvláštní krajinou. Z jedné strany jsou vidět kukuřičná pole, z druhé se šklebí obrovské fabriky, z jejichž komínů se valí hustý dým. Zdejší oblast patří k průmyslovým centrům Číny s velkým počtem vysokých pecí a jiných závodů na zpracovávání kovů. Vagonem pobíhá průvodčí a obrovskou metlou zametá koberce. Číňané se pomalu trousí ke zdroji horké vody zalít si svou ranní dávku zeleného čaje.

„Tak to jsem ještě nikdy neviděl,“ vyhrkne Li, když rozkládám velkou mapu Číny, abych se podíval, kde jsme a kam míříme. Cože – ani ve škole? „Ne, učitelé nám vždycky říkali, že máme místo mapy užívat svou fantazii,“ říká Li a zírá dál na podrobný plán své země.

Mapu obdivuje také čínský průvodčí, který právě dokončil úklid vagonu a přisedl si do našeho kupé. Anglicky sice neumí, ale Li ochotně překládá. Průvodčímu může být okolo pětatřiceti, je to bývalý voják, ostatně jako většina osádky vlaku, která je výhradně čínská a není v ní jediný Tibeťan. „Když jsme jeli poprvé, byl to strašný stres,“ vzpomíná průvodčí na první červenec, když byla trať slavnostně otevřena. Vlak byl tehdy narvaný politiky, novináři a prominentními turisty. Číňané se snažili mít na ostře sledované premiérové jízdě vyvážený náklad a kromě zasloužilých papalášů nalodili jako stafáž také tibetské farmáře a několik ctihodných lamů, aby posílili mýtus o harmonické čínské společnosti.

Lístek do Lhasy, prosím

Vlak je výborné prostředí na debaty, zvláště když se jede dva dny a dvě noci v kuse. „Pokud chceš vycestovat na Západ, musíš nejdřív složit zálohu deset tisíc jüanů,“ vysvětluje Li, jak je pro Číňany z provincií obtížné cestovat do zahraničí. Deset tisíc jüanů může být pro obyčejné lidi i roční příjem. Regulace se ale liší kraj od kraje. Velká města jsou prý daleko liberálnější a „zálohu na návrat“ od svých občanů už nevyžadují. Stát se ovšem občanem Šanghaje nebo Pekingu je pro čínského venkovana podobně těžké, jako když se chce Čech stát třeba Švédem. Města totiž poskytují svým občanům větší míru sociální péče (například zdravotní pojištění) a jiné výhody, které si chrání před přistěhovalci z venkova.

Daleko víc než na Západ jezdí Číňané samozřejmě po své zemi. Kvalita cestování se tady díky ekonomickému boomu rapidně zlepšila. Ještě na začátku devadesátých let mohli používat letadla jenom straničtí funkcionáři, nedávný nákup amerických a evropských strojů a otevření letišť veřejnosti se tady považuje za velký úspěch „socialistického“ hospodářství. Kromě leteckých společností se vzmáhá i státní železnice, která zhruba před pěti lety nakoupila nové soupravy. Komfort si dnes mohou užít nejen lidé ve zvláštních vlacích podobných tomu do Lhasy. Třeba kvalita obyčejných souprav je vyšší než ta, kterou známe u Českých drah. Jiná věc je, že zhruba sedmdesát procent z 1,3 miliardy Číňanů jsou chudí rolníci, kteří si cestování na dlouhé vzdálenosti po Číně mohou jen málokdy dovolit.

S vlaky je ovšem ještě jiný problém než cena jízdenky. Není jich dost, a tak bývají často vyprodané. Pro cizince je nakupování vlakových jízdenek zatím utrpení. Pokud se u okénka nevyjádříte dostatečně obratně, což se po rychlokurzu čínštiny stává velmi snadno, nasadí obsluhující personál pohrdavý výraz a další na řadě vás nemilosrdně odhrnou, jak jsem to zažil na vlastní kůži v S’-čchuanu.

Nákup jízdenek do Lhasy je na úplně samostatný příběh. V pekingských mezinárodních hostelech visí na recepcích podrobné návody, jak v téhle zvláštní disciplíně nejlépe uspět. Sám jsem ji naštěstí nemusel absolvovat, ale na cestě jsem potkal Holanďanku jménem Anne, která si svůj lístek do Lhasy vybojovala.

„Nejdřív jsem si vyřídila zvláštní povolení pro vstup do Tibetu, to šlo vcelku hladce,“ začíná vyprávět Anne při šálku čaje v jídelním voze. I s povolením pak dorazila na západní pekingské nádraží ve čtyři ráno, nutných deset dní před plánovaným odjezdem vlaku. „Postavila jsem se do fronty, u okénka předložila povolení a chtěla lístek. Paní za pultem ale zavrtěla hlavou, aniž se na papír podívala. Tak jsem šla na konec fronty a zkusila to znovu,“ vzpomíná Anne. Než si vybojovala pozornost úřednice, musela vystát dlouhou řadu celkem pětkrát. Jestli se za chováním dámy za pultem skrývá pouhá arogance, strategie nebo nějaký příkaz shora, není jasné. Tahle štrapác ovšem do jisté míry vysvětluje zanedbatelný počet západních turistů ve vlaku.

Měkké přistání? Ale kdy?

Odpoledne vjíždíme do stanice Lan-čchou. „Tady odtud pochází hodně našich vůdců,“ upozorňuje Li a myslí tím významné funkcionáře komunistické strany. Třímilionové město na Hedvábné stezce, kterým protéká Žlutá řeka, nese díky dárkům svých velkých rodáků smutný primát: kvůli průmyslu a husté dopravě patří k nejznečištěnějším místům planety. Ale není samo. Podle studie Světové banky se dnes šestnáct z dvaceti světových nejznečištěnějších měst nachází právě v Číně.

„Je to hrozné, ale co s tím můžeme dělat?“ krčí rameny mladý Číňan sedící vedle, který stejně jako Li jede do Himálaje. Říká si Wesley, měl možnost dva roky studovat ekonomii na vysoké škole v Austrálii a ze současného čínského režimu je frustrovaný. „Jak by se tu mohlo něco zlepšovat, když nesmíme kritizovat vládu? A když už si to někdo dovolí, stejně se nic nemění,“ říká.

Kdy se dočká ve své zemi demokracie, si Wesley netroufá odhadnout, neví to ani Li. „Je otázka, jestli je demokracie u nás vůbec možná. Je tady jiná tradice, Číňané si nemyslí, že by mohl do vládnutí mluvit každý,“ říká Li. To ale jiní považují za propagandu, kterou záměrně rozšiřují komunisté.

Jiná, trochu optimističtější verze říká, že země by mohla přece jen jít cestou „měkkého přistání“. Přechod k demokracii může probíhat postupně: nejdřív se zavedou volby v rozvinutých velkých městech v pásu kolem pobřeží, pak v některých provinciích, a nakonec po celé Číně. Pokusy zdejší vlády jdou ovšem spíš opačným směrem. Už skoro dvacet let se tady experimentuje s volbami na vesnicích. Výběr kandidátů však bývá omezen a lidé často vybírají jen z komunistů. Nedávno proběhly pilotní projekty voleb i ve vybraných větších městech, ale byly rychle zastaveny. Komunisté, kteří tam vládnou, se totiž nestačili ještě plně privatizovat a získat legitimitu jako nezávislí dobrodinci.

Za rozbřesku přijíždíme do Golmudu, města na úpatí pohoří Kchun-lun, které je už ve třech tisících metrech nad mořem. Nádražáci zapřahají tři americké mašiny, které nás za chvíli vytáhnou ještě o dva tisíce metrů výš do nitra Tibetské náhorní plošiny. Z otvorů ve stěnách vagonů začíná proudit kyslík, do Lhasy zbývá tisícovka kilometrů tím nejobtížnějším terénem.

Po několika hodinách jízdy ve výšce blízké pěti tisíc metrům začínají vagony připomínat lazaret. Hlavně starší lidé mají v nosech hadičky s kyslíkem, někteří z nich přitom leží, takže vypadají jako na jednotce intenzivní péče. Všechna čest kanadským vagonům, ale co je jejich vzduchotěsnost platná, jestliže jsou na záchodcích okna otevřená dokořán. Když mému spolucestujícímu exploduje tuba s krémem na obličej, je to neklamný příznak razantního poklesu atmosférického tlaku.

Krajina za okny nabrala načervenalou barvu, mraky jsou zvláštně nízko. Kolem se tyčí hory a otevírají obrovské pláně, na kterých se občas z ničeho nic objeví pár tibetských nomádů. Kolem trati budují dělníci plot, někdy se mihne hlídka v džípu. Přibývá rudých čínských vlajek, které demonstrativně vlají na osamělých stanech nebo domech. Tady je Číňanovo, jakoby křičí směrem k nám.

Když zavedu v kupé řeč na ten nenadálý výron čínského nacionalismu okolo trati a záležitosti kolem Tibetu, snaží se mi Li i Wesley vsugerovat, že jediné, o co Číňané v Tibetu usilují, je zvyšování životní úrovně. Když se snažím rozhovor stočit na téma práva Tibetu na vlastní nezávislost, dostane se mi následující odpovědi: „O nezávislosti není dobré mluvit, stejně jako třeba o sektě Fa-lun-kung. To je nebezpečné. Druhý den můžeš zmizet,“ šeptá Wesley.

Jako hmyz

Do Lhasy přijíždíme v devět hodin večer. Nádraží působí moderně a vymydleně, u turniketů nám zástup policajtů kontroluje lístky. Propustku do Tibetu ani pas nikdo nechce. Taši Delé (štěstí a blaho) vítá mě průvodce jménem Norbu a dává mi na znamení úcty přes hlavu khatag – tradiční tibetský šál bílé barvy. Norbu je zaměstnanec tibetské cestovky, která mi cestu zprostředkovala. Za chvíli se už společně malou dodávkou blížíme do centra Lhasy. V dáli se tyčí rudě nasvícená věž televizního vysílače, která převyšuje Potálu, proslulý dalajlamův zimní palác. Na mostě hlídkují čínští vojáci, jejichž uniformy a vysoké holínky silně připomínají ty nacistické. „Tři vlaky denně, sedm letadel z Cheng-tu a další z Pekingu,“ vypočítává Norbu každodenní příval turistů, obchodníků a přistěhovalců z Číny do Lhasy. Denně sem prý přijíždí asi čtyři tisíce lidí.

V hotelu musím kromě pasu poprvé předložit povolení ke vstupu do Tibetu. Vše jde ovšem zatím hladce. Bydlím ve staré Lhase nedaleko kláštera Džókhang, duchovního centra města i celého Tibetu. K jeho bráně jdu pěšky jen několik minut. I když je brána už zavřená, stále před ní provádí různá duchovní cvičení několik desítek Tibeťanek a Tibeťanů. Znovu a znovu si lehají a zase vstávají, což připomíná nějakou jógovou sestavu. Přicházejí i mladí tibetští kluci s mobilem v ruce a na chvíli usedají k modlitbě.

Ke klášteru přiléhá starobylé náměstí Barkor se dvěma velkými krby na kadidlo a stožáry omotanými modlitebními praporky. V deset večer je už skoro vylidněné a tiché. Situaci ale bedlivě sledují kamery z okolních střech. Tohle náměstí je totiž srdcem Tibetu, tady se občas odehrávají demonstrace proti čínské okupaci. V jeho čele stojí starý obelisk s textem mírové smlouvy z roku 823 mezi Čínou a Tibetem, zaručující tibetské říši suverenitu. Obelisk s textem v tibetštině i čínštině je dnes ovšem obehnán betonovou zdí a znepřístupněn.

Náměstí s paprskovitě se rozbíhající uličkami připomíná atmosférou staré evropské město. Už pár stovek metrů odsud však začíná „nová Lhasa“ se širokými bulváry a prosklenými obchody. Bourání, přestavby a smývání jedinečnosti města jsou smutné důsledky více než padesátileté čínské nadvlády. Při pozdějších projížďkách Lhasou je dobře vidět, že město čím dál víc ztrácí svůj tibetský ráz a ve svém celku se přibližuje městům čínským.

Brzy ráno se scházím s ředitelem turistické kanceláře, asi čtyřicetiletým Tibeťanem. „Číňané nás drží v hrsti jako hmyz,“ ukazuje sevřenou pěstí. „Musíme si hledět jenom byznysu,“ dodává a doporučuje mi, abych s nikým nemluvil o politice, a hlavně o dalajlamovi. „Ani s mnichy ne. I mezi těmi mají práskače,“ upozorňuje. On sám se bojí cokoli dalšího komentovat a na otázku, co by vzkázal dalajlamovi, odpovídá že nic. Šéf kanceláře nechce zbytečně riskovat. Jestliže západnímu turistovi v Tibetu nic moc nehrozí, jeho chování podléhá dohledu. Mé povolení ke vstupu totiž končí v šuplících čínské byrokracie. V případě jakýchkoli problémů bude prý použito proti těm, kteří mi poskytli podporu. Ale nemá náhodou strach velké oči? „To není legrace. Člověk prostě zmizí v jedné ze zdejších věznic, jeho byznys skončí a rodina může jít žebrat,“ vysvětluje šéf cestovky.

Jeho slova nelze brát na lehkou váhu. Podle plánu Lhasy od International Campaign For Tibet, který tady není dobré studovat na veřejnosti, provozují Číňané ve zhruba třistatisícové Lhase sedm velkých věznic, sedmnáct armádních a jedenáct zvláštních policejních stanic.

Potálu ubráníme

Po tomhle bezpečnostním školení mezi čtyřma očima odcházím s Norbuem na prohlídku kláštera Džókhang. V noci prázdné náměstí Barkor je nyní plné stánků s různým zbožím, v ulicích krouží pestře oblečení Tibeťané s modlitebními mlýnky v rukou. Klášter praská ve švech pod návalem poutníků, buddhistických mnichů, čínských a západních turistů. Davy je potřeba se prodírat jako hustým pralesem. Všude hoří lampy, do kterých mniši pravidelně dolévají jačí máslo. Roztodivné sochy Buddhů hledící do všech světových stran jsou obsypány drobnými bankovkami.

Klášter byl poničen za kulturní revoluce a sloužil později dokonce jako ubytovna. Nyní jej Číňané zrekonstruovali, ovšem s jasným cílem vydělat co nejvíce peněz na vstupném, které činí na zdejší poměry astronomických 70 jüanů (tibetští poutníci mají vstup zdarma). Jak píše ve své knize Tibet Tibet britský lingvista Patrick French, kláštery a jiná duchovní místa se v Tibetu pomalu mění v disneylandy, ve kterých jsou mniši často využíváni coby obsluhující a údržbářský personál.

Po Džókhangu přejíždíme do Norbulingky, někdejšího dalajlamova letního sídla. Ještě nedávno Tibeťané pravidelně odpočívali v jeho parcích a pořádali zde pikniky. To ale Číňané zakázali, takže rozsáhlá zahrada s jezírky zeje prázdnotou. Tady mi průvodce Norbu u jednoho z jezírek vypráví svůj příběh: Bylo mu dvacet, když se rozhodl putovat pěšky přes Himálaj do indické Dharamsaly, centra tibetského exilu a sídla dalajlamy. Cesta mu trvala několik měsíců a v Indii zůstal osm let. Naučil se tam mimo jiné skvěle anglicky. „Nechtělo se mi zpátky ze svobody, ale na naléhání rodiny jsem se přes Himálaj nakonec vrátil,“ říká průvodce.

Po návratu seděl tři měsíce ve lhaské vyšetřovací vazbě. Nakonec ho ale pustili. Od té doby pracuje jako průvodce a každý rok chodí na školení a absolvuje různé zkoušky a politické rozhovory. Na otázku, jestli musí také schvalovat čínskou okupaci Tibetu, neodpovídá. Jen se hořce usmívá a pokyvuje hlavou.

Přejíždíme na okraj Lhasy do kláštera Sera. V rozsáhlém komplexu, který leží na úpatí hor, bývalo až pět tisíc mnichů. Dnes jich tu žije jen několik set. Zajímá mě, jak vypadají „debaty“, které tady podle průvodcovských příruček pravidelně probíhají na jednom z dvorů. Skutečnost se však od mých představ hodně liší. V kamením vysypané zahradě se stromy je několik desítek mladých mnichů. Vytvářejí dvojice, jeden stojí a nahlas křičí otázky týkající se svatých textů na sedícího kolegu, který se mu snaží nějakou náboženskou záležitost vysvětlit. Po okrajích zahrady postávají turisté s kamerami a – jak mě upozorňuje Norbu – uniformovaní i tajní policajti. Celek působí teatrálně. Že bych zde mohl zapříst svobodný rozhovor s některým mnichem, je nereálné.

Jako poslední si jedu prohlédnout Potálu, obrovský třináctiposchoďový zimní palác několika pokolení dalajlamů. Před vchodem mě Norbu předává do skupiny západních turistů, které má provádět čínská průvodkyně. Mé protesty jsou zbytečné, tak to tady prostě chodí. Zápaďáky provádějí po tibetských skvostech většinou Číňané. Ostatně celý palác je v čínské režii. Všude hlídají vojáci v uniformách s červenými výložkami, což působí podobně, jako kdyby židovská svatá místa hlídali esesmani. Fotografovat je pochopitelně zakázané: obrázky vojáků na tibetském svatém místě by mohly uškodit čínské propagandě. „Proč jsou tady ti vojáci?“ ptám se schválně průvodkyně. „Brání Potálu proti chuligánům, kteří by ji mohli poškodit,“ praví vážně.

Kdy vyjde tibetské slunce

Vpodvečer si v hotelu půjčuji kolo a vyrážím do ulic Lhasy. Sleduji dvojjazyčné nápisy. Velké čínské znaky převyšují místní písmo tak o třetinu, což naznačuje, že Tibeťané se stali menšinou ve vlastní zemi.

Hledám cestu k ulici, na které je podle mého plánu města jedna z věznic. Když jedu přes tržiště, oslovují mě dva tibetští studenti, kteří se chtějí seznámit. Jsou to sedmnáctiletí kluci toužící si promluvit s člověkem ze svobodné země a zároveň procvičit angličtinu. Oba se chystají na cestu přes Himálaj do Dharamsaly. Jak říkají, jejich největším snem je potkat „tibetské slunce“, tedy dalajlamu.

Vzhledem k tomu, že Jeho Svatost bude zanedlouho v naší zemi, nabízím jim, že mu mohou něco vzkázat. A nakonec se domlouváme, že mi kluci následující den donesou k hotelu jednu samizdatovou knihu sepsanou jejich učitelem, která zachycuje dějiny utrpení Tibeťanů pod čínskou nadvládou. To bude jejich „vzkaz“a zároveň dárek pro Jeho Svatost.

Pokračuji dál, po velké ulici, na jejíž pravé straně má být ona věznice. Najednou se vynořují ostnaté dráty a strážní věž s čínským vojákem se samopalem. Ale ukazuje se, že je to jen ostře hlídané sídlo čínského telekomu.

Jedu dál ven z města asi hodinu. Věznicí by mohlo být mnoho zadrátovaných budov, které jsem minul. Někdy se z toho vyklubou kasárna, jindy čínská škola. Nakonec hledání vzdávám a vracím se vyčerpán do hotelu. Jako věznice to tady prostě vypadá skoro všude.

V restauraci vedle hotelu mě čeká překvapení. Při večeři se najednou z reproduktorů ozývají jazzové evergreeny zpívané česky. Že se mi to nezdá, potvrzuje jedna z majitelek restaurace. „Jeden český turista nám nechal nahrávku své kapely. Líbí se nám a často ji pouštíme,“ říká asi padesátiletá blonďatá Holanďanka, která se svými americkými přáteli založila ve Lhase restauraci asi před osmi lety. Jejich podniku se prý daří čím dál lépe. „Mění se to tady k lepšímu. Číňané budují lepší cesty, železnice usnadňuje a zlevňuje zásobování,“ popisuje situaci.

Ale jak se jim žije ve městě, které připomíná věznici? V policejním státě? „S policejním státem nemáme problém. Náš společník je Tibeťan. Když je potřeba, úředníky prostě uplatí,“ vysvětluje majitelka, která svůj byznys vidí pro Tibeťany jako prospěšný. „My platíme poctivě mzdy. Jinde Tibeťané nedostanou za práci třeba vůbec nic.“

Další den ještě před svítáním vyrážíme z Lhasy směrem na východ. Norbu mi slíbil ukázat vesnici, ve které se narodil. Za městem se asfaltová silnice brzy ztrácí. Pokračujeme asi hodinu po děravých prašných cestách kolem polí a řeky zvláštně rozlité do krajiny. Míjíme čínské inženýry, kteří budují most. O kousek dál tibetští rolníci začínají orat s párem jaků zapřažených do pluhu. Norbuovu vesnici tvoří asi padesát domů z hlíny a kamení. Zrovna končí sklizeň, takže všude po zemi je sláma. Podobně jako dříve na našich vesnicích, i tady tvoří každý z domů uzavřenou jednotku složenou z několika dvorů, obytné a hospodářské části.

Vcházíme do jednoho statku. Na dvoře spokojeně leží malá černá prasátka, několik jaků a pobíhají slepice. Dál je malá terasa a na ní pod střechou nasypaná hromada ječmene. Tady nás vítají překvapení Norbuovi rodiče, kterým je už přes sedmdesát. Zvou nás do obytné kuchyně. Vzadu je stará hliněná pec, z níž uniká kouř volně k díře ve stropě, vedle velký barel s vodou a hromada usušeného jačího trusu na topení. U stolu dostáváme campu, tradiční tibetský pokrm. Je to vlastně jen nasypaná ječná mouka s volitelnou přísadou (nyní s jakýmsi tvarohovým sýrem), která se zalévá horkým černým čajem. Není to špatné. Tradiční černý čaj ušlehaný s jačím máslem však raději odmítám. Dávám přednost horké vodě.

Moc bezmocných

Mohlo by se zdát, že vesnice žije vlastně podobným životem jako před vpádem komunistických okupantů. Ale není tomu tak. „Tehdy to bylo lepší. Nemuseli jsme pracovat pro Číňany jako otroci,“ říká starý hospodář.

Jeho dcera, Norbuova sestra, pracuje přes den na nedaleké státní stavbě. Nedostává ale od čínských šéfů žádný plat. Zatímco chodí robotovat, rodiče pečují o hospodářství, které je stěží uživí. Proto byl pro ně návrat Norbua z Indie tak důležitý. Jeho totiž tibetská cestovní kancelář normálně platí a peníze slouží celé rodině.

To, že sem Číňané zavedli před sedmi lety elektřinu (Norbu se ještě učil večer při petrolejce), nepovažují jeho rodiče za důležité. Místo ručního šlehače na čaj s jačím máslem sice používají mixér, ale to je tak všechno (pro vodu se například chodí stále ke studni). Něco jiného by možná řekla jejich dcera, v jejímž pokoji stojí televize coby kratochvíle pro dlouhé zimní večery. A to je, zdá se, největší „přínos“ elektrifikace podle čínského gusta. Vymývání mozků mladé generaci na dálku zajišťuje státní televize docela spolehlivě.

Vesnice funguje podle už zmíněného systému „přímé demokracie“. „Měli jsme výběr mezi dvěma kandidáty: první byl komunista, a ten druhý taky,“ říká starý otec. Když se ptám Norbuovy matky, jestli si pamatuje na hladomor, který za kulturní revoluce Tibet postihl, hlesne jen, že se o tom bojí mluvit, a jde synovi zabalit na cestu pytel campy.

Naše návštěva pomalu končí. Přejíždíme do nedalekého kláštera Gandän, který leží ve 4500 metrech nad mořem. Obcházím takzvanou koru neboli modlitební kolečko kolem kopce, na kterém klášter stojí. Cesta je to neuvěřitelná. Horizont visí nedozírně daleko, nebe blízko, vládne tady těžko popsatelná atmosféra klidu a míru. Aby člověk dosáhl soustředění ke kontemplaci, stačí se jen posadit (což je v téhle nadmořské výšce potřeba docela často).

Návštěva kláštera je ovšem dost frustrující zážitek. Místo mnichů potkávám na malých náměstích čínské policajty v uniformě i v civilu. Někteří mají dokonce psy. Jsou tady nastálo a obývají jednu z budov blízko kláštera. Hlídají mnichy a také vybírají peníze za vstupné.

Do Lhasy se vracíme ještě před soumrakem. Kousek od hotelu se setkávám s tibetskými studenty, kteří mi přinesli malou samizdatovou knihu. Slibuji, že ji předám. (Což se také o dva týdny později v Praze stalo, dalajlama knihu osobně převzal a slíbil, že klukům do Lhasy zatelefonuje.)

Následující ráno odjíždím zpět do Pekingu. Vlak je poloprázdný a není tu nikdo, kdo by mluvil anglicky. Padá na mě deprese. Dopadne to s Tibeťany stejně jako s indiány? Jak je vidět, osud této země je každopádně v rukou Číny. Jediná naděje tkví, zdá se, v jejím postupném otevírání se a demokratizaci. Nikdo neví, jestli se to stihne dřív, než budou Tibeťané úplně pohlceni organizovanou čínskou přesilou. To, že se dnes buddhismus zabydlel po celém světě, dalajlama řeční v Kongresu Spojených států a příslušníci tohoto národa mají v exilu demokraticky volenou vládu, je jenom slabá útěcha.

Peking, Lhasa