Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Domov

Jeden den v životě

Budíčééék!!! To nepříjemné „zvedání“ proklínal asi každý, kdo prošel kolektivním způsobem života ať na internátě, na vojně, anebo vězením. Mě se týká to třetí.

Budíčééék!!! To nepříjemné „zvedání“ proklínal asi každý, kdo prošel kolektivním způsobem života ať na internátě, na vojně, anebo vězením. Mě se týká to třetí. To téměř alarmující probuzení prošlo řadou změn tak, jak šla doba a její režimy. Dnešní doba je vcelku shovívavá, člověka už při zaspání neprobudí rána obuškem od pomateného bachaře.

Ještě rozespalý doklopýtám na umývárnu k ranní očistě. Krátce nato nás vyzve pomocný vězeň (dnes titulován „dispečer“) k nástupu na snídani. Při cestě do jídelny kantýnového typu se slušně pozdravím s dozorčím bachařem (před lety věc zcela nevídaná), u okýnka přeberu snídani a zasednu za stůl. Nedívám se kolem sebe a myslím, že toto činí většina spoluvězňů, protože ne každý je po probuzení zcela při smyslech. Po snídani se začnou spoluvězni trousit na kuřárnu, kde se stále většina věnuje sama sobě. Až po následujícím účinku nikotinu a kofeinu z první cigarety a kávy začne nálada stoupat nad bod mrazu. I v této chvíli moc nepřemýšlím. Snažím se ale být ve střehu, abych se vyvaroval náhodného střetu, který může vyvolat třeba nechtěné strčení nebo zastoupení cesty spoluvězni. Pokud již dojde k nějakému „nedorozumění“, snažím se zachovat slušně a omluvím se. Bohužel slušnost je považována za slabost, takže si moc nepomůžu, ale je pravda, že konflikty se řeší většinou verbálním atakem.

Jak jsem se zmínil, doba mění metody a přináší civilizaci i do vězení, ale nemění charaktery, a tak zloba, zášť a užírající závist zůstanou na věky věků. Zajímavé je, že člověk snáze snášel řádění komunistických bachařů než chování rozeštvaných a nejednotných spoluvězňů. To už ale další hlášení vyzývá k nástupu na početní prověrku stavu, která se odehraje na chodbě oddílu (další výsada nové doby). Po prověrce poklidit cimru a čekat na další hlášení, které nás vyzve k nástupu do zaměstnání. Té chvíle využívám a odejdu na kulturní místnost, kde se nesvítí, a já se snažím šeptat k bohu. Zvyknul jsem si na to tak, že kdybych zapomněl, tak bych se cítil zahanbený. Myslím na děti a na ty, kteří mi zůstali nakloněni, a jsem rád, že jsem se s nikým z nich nerozešel (snad) ve zlém, a třeba je už neuvidím, a tak zůstanu v jejich paměti. Ještě se krátce zadívám do tmavého rána a sleduju světla aut ze silnice, která ve dne není takřka vidět. Tady vůbec není nikam vidět, protože věznice je v bývalých vojenských kasárnách ukrytých v lesích. Dobře je z okna vidět akorát nedaleký nevěstinec, který sousedí se silnicí.

Když rozhlas oznámí nástup do práce, pomalu se trousím z budovy do mlhavého rána, kde se zběžně zdravím se známými z jiných oddílů. Po pracném seřazení do jakéhosi tvaru nás bachař spočítá a my vykročíme na cestu do dílen. Před budovou se opět sešikujeme, po přečtení jména se potvrdíme svým osobním číslem a odcházíme na svá pracoviště. Když zasednu za svůj stůl, prohodím pár slov se svým sousedem, popřemýšlím nad dnešní prací (balení propagačních katalogů) a jdu si zakouřit. Když konečně začnu pracovat, snažím se co nejrychleji vejít do určitého rytmu, který budu mít po celou pracovní dobu. Z letáků se na mě usmívají sympatické tváře klientů, kteří své osudy svěřili té či oné pojišťovně, bance anebo letecké společnosti. Po třech stech kusech mi připadají stále méně sympaticky a pak je už vůbec nevnímám. Jsem ale za tu práci rád.

Když přijde doba oběda, tak se znovu sešikujem a odcházíme do jídelny, která těsně sousedí s jídelnou pro personál (v minulých letech by to vymysleli tak, aby vězeň nemohl zahlédnout stravující se dozorce). Po návratu na pracoviště se práce dodělává s již menším elánem. Po skončení pracovní doby odcházíme na svůj barák a jednotlivá oddělení. Na nástěnce si přečtu, zda mi nepřišla nějaká pošta, a pak jdu na svou cimru, kde mě přivítají svojí roztomilou češtinou spoluvězni z různých postsovětských republik od Mukačeva až po dálný Taškent. Abych řekl pravdu, mám ty hošany docela rád. Když se převléknu a umeju, nastane čas na menší siestu s kávou (pokud je) a cigaretou a klábosením o běžných věcech. Pak se natáhnu na lůžko, což mi naladí příjemný pocit, a jako každý den se ponořím do četby knihy, i když momentální četba Souostroví Gulag mi na klidu moc nepřidá, alespoň na nějakou dobu ale nevnímám vězeňský chaos.

Už tomu kriminálu přestávám rozumět a připadá mi to absurdní, ale stejně absurdně mi připadá, že jsem se ve svém věku dal na dnes módní, ale nejzoufalejší řemeslo – na zloděje. Dobře mi tak. Když mě ze čtení vyruší rachocení várnic, už vím, že bude večeře. Tak jako snídaně se večeře odbude v oddílové jídelně. Ještě poslední sčítání, a pak už se můžu věnovat sám sobě podle vlastní libosti. Zhlédnu zprávy nezprávy na Nově, a pokud není v televizi nějaký fotbal, tak jdu opět číst (čtenář knihy je tu považován za jakéhosi podivína) nebo psát dopis a jako každý den prohlížet fotografie. V devět hodin přichází večerka a povinná zhasínání na cimrách a to je pro mě jedna z nejpříjemnějších událostí celého dne. Přichází ticho a myšlenky jsou tak intenzivní, že člověku je až úzko, co za spoušť po sobě venku zanechal. Snažím se to negativum zapudit a vnímám jen ticho, které přerušuje jen oddychování ostatních spících, a já si říkám, jak jsou si v tu chvíli všichni rovni, bezbranní a spravedliví. Když emoce odezní, obracím se k Němu a děkuju, že jsem snad už našel přátelství s Ním.

NÚ Kynšperk nad Ohří.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].