Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Zahraničí

Chudý jako Němec

Nejde o ztroskotance vybírajícího kontejnery s odpadem, nýbrž o zástupce střední vrstvy na sestupu – o lidi za svým zenitem a v nejistotě.

Fotografie: Politici, blázníte?  Reforma Hartz vyvolává vášně, ale jiné řešení není po ruce. - Autor: Profimedia.cz, http://www.profimedia.cz • Autor: Respekt
Fotografie: Politici, blázníte? Reforma Hartz vyvolává vášně, ale jiné řešení není po ruce. - Autor: Profimedia.cz, http://www.profimedia.cz • Autor: Respekt

Před domem stojí červená toyota, ročník 1999, vedle ní parkuje obytný přívěs. Domek rodina postavila asi před 30 lety, když děti byly ještě malé, hypotéku však splácí dodnes. Zahrádka je perfektně upravená, i interiér je moderně vybaven elektronickými spotřebiči. V obýváku sedí na kožené sedačce Alfons. Dlouhých čtyřicet let v tuhle hodinu seděl v kanceláři jedné nábytkářské firmy a vypisoval objednávky. Firma s desítkami zaměstnanců však zkrachovala, neboť její zákazníci spadli do dlouhodobé platební neschopnosti.

Tak nějak vypadá titulní postava aktuální německé debaty o chudobě. Nejde o ztroskotance vybírajícího kontejnery s odpadem ani o naštvaného adolescenta z pařížských předměstí, nýbrž o zástupce střední vrstvy na sestupu – o člověka za svým zenitem a v nejistotě. Proč se nyní i tyto osudy hlásí o slovo?

Alfons, ročník 1948

„Alfonsova“ firma nebyla jediná. Na konci 90. let se v Německu s konkurzy roztrhl pytel. Důvodem bylo zdražování pracovní síly, otevření trhů směrem na východ, kde lze vyrábět levněji, i dědictví šestnáctileté vlády CDU. Odbory vyjednávaly stále lepší podmínky pro zaměstnance a vláda jim opakovaně ustupovala. Zároveň křesťanští demokraté pod vedením Helmuta Kohla nepokládali za důležité reformovat pracovní trh, který ustrnul a nedokázal reagovat na společensko-politické změny v Evropě. Přijmout nebo propustit zaměstnance se pro zaměstnavatele stalo hororem, proto přestali nová místa vypisovat.

Jenže Alfons, ročník 1948, patří ke generaci, jež vyrůstala ve stále větším blahobytu. Zažívala tedy pouze cestu vzhůru – hospodářský vzrůst o 11 % nebo roční růst platů o 8 % v 70. letech. V ústavě Spolkové republiky Německo byla po celou dobu pevně zakořeněna klauzule o důležitosti sociálního státu. Na výhody takového systému si lidé rychle zvykli a strach o svou existenci nikdy neměli: „Stát nás zachrání.“

Nyní to vypadá jinak. Právě proto Nadace Friedricha Eberta, blízká sociálním demokratům, vydala před týdnem studii o chudobě. Ačkoli slovo „chudoba“ se na téměř sto stranách textu nevyskytuje ani jednou, debata je na světě a žije svým vlastním životem.

Střední vrstva se dělí

Až dosud se výraz „chudoba“ spojoval jen s imigranty z rozvojových zemí nebo s válečnými uprchlíky. Němci s ním mají problémy stále, mnozí politici ho neužívají vůbec a nahrazují ho pojmem Unterschicht (spodní nebo nižší vrstva). Vicekancléř Franz Müntefering (SPD) dokonce i dnes říká, že „spodní vrstvy společnosti v Německu neexistují“, a navrhuje náhradní pojem „nová sociální otázka“.

Podle nejnovější německé definice se chudoba pozná následovně: „Chudý je ten, kdo má k dispozici méně než 60 % průměrného čistého měsíčního platu.“ Podle této klauzule žije v Německu 8 % chudých lidí, tedy kolem 6,5 milionu. Sociální nůžky se od konce 90. let stále rozevírají a střední vrstva se pomalu rozděluje na dva tábory. „Není přece možné, aby jedni byli stále chudší a jiní stále bohatší,“ kritizoval předseda odborářů Michael Sommer vládní politiku, která tomuto štěpení nedokáže zabránit.

Nejnižší vrstva v Německu není novým jevem, ale politici si její existenci začali uvědomovat až nyní. K diskusi přispěly i množící se zprávy o výtržnostech mladistvých v sociálních ohniscích velkoměst nebo o smrti dětí ze sociálně slabších rodin. Zároveň roste zadlužování takových domácností: dlouho spí, dívají se na televizi, živí se především v restauracích rychlého občerstvení a jejich děti navštěvují nejnižší formu střední školy. Takto žije téměř 7 milionů lidí, z toho 2 miliony dětí, a problém se dále prohlubuje. Zmíněná studie upozorňuje především na nepropustnost hranice mezi nižší a střední třídou. „Chudoba je dědičná,“ uvedl bývalý ministr práce Norbert Blum. „Děti narozené v takovém prostředí nemají žádnou perspektivu na zlepšení životní situace,“ upřesňuje studie.

Nejde to vzhůru, jen dolů

Zmiňovaný dokument takto jen potvrzuje výsledky mezinárodního měření vzdělanosti, testu PISA. Ten již v roce 2003 ukázal, že v Německu se propast mezi jednotlivými sociálními vrstvami stále prohlubuje a pohyb je možný pouze směrem dolů, nikoli vzhůru. A právě z tohoto „sociálního pádu“ má strach Alfons i třetina německé populace.

Nezaměstnaným se sice za vlády křesťanských demokratů s tučnými finančními podporami vedlo výborně, kolem roku 2000 však nastala krutá změna. Když v roce 2002 zkrachovala firma, kde pracoval i Alfons, zaplatil mu pracovní úřad rekvalifikační kurz angličtiny a obsluhy počítače. Každý pokus zaměstnat 55letého člověka v Porýní-Vestfálsku ale ztroskotal, neboť nábytkářský průmysl se tam zhroutil. Dnes všichni vyrábějí nábytek v Rumunsku či na Ukrajině, luxusní nábytek z německých rukou už téměř nikdo neufinancuje.

Sociálnědemokratická vláda Gerharda Schrödera zavedla radikální reformu sociálních dávek, škrtla vysoké dávky v nezaměstnanosti a spojila je se sociální podporou. To se dotklo i Alfonse, neboť měsíčně mu pracovní úřad posílal 300 eur, tedy asi 10 % jeho původního platu. Křesťanskodemokratičtí politici obviňují sociální demokraty kvůli reformám pracovního trhu zvaným Hartz IV (ekonom Peter Hartz stál v čele komise, která v roce 2002 systém navrhla). „Za sedm let vlády SPD chudoba výrazně stoupla,“ říká generální tajemník CDU Donald Pofalla. Sociální demokrati se vehementně brání a zároveň nabízejí řešení na zlepšení chudoby – investice do vzdělání.

A jak to dopadlo s Alfonsem? Po několika letech našel práci opět v nábytkářském průmyslu, i když za výrazně horších pracovních podmínek. Budoucnost této firmy je také ve hvězdách, přestávají vyplácet mzdy. Nejistota tedy trvá.

Autorka je šéfreportérkou Pražského deníku.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 44/2006 pod titulkem Chudý jako Němec