Diktátor? Nevadí, jen když je s námi

Ani ten nejrepresivnější režim si nemůže dovolit zrušit veřejné modlitby a kontrolovat obsah kázání. Opozice se pak formuje jen na bázi náboženského života. V posledních desetiletích zaznívá v soukromých debatách vedených na Středním východě stále častěji přesvědčení, že USA a Západ vůbec se sice verbálně zasazují o demokracii a občanské svobody, avšak fakticky podporují místní zkorumpované a tyranské vlády. Tyto názory ale nemají v autoritářských islámských státech šanci proniknout na jednání diplomatů, natož do médií, která jsou většinou podrobena tvrdé cenzuře. Proto zůstaly Západem dlouho nepovšimnuty. Napsal to významný orientalista Bernard Lewis ve své poslední knize The Crisis of Islam (2003).

Raketový vzestup islamistických hnutí, jehož jsme svědky ve všech muslimských státech, má nepochybně celou řadu příčin, z nichž mnohé jsou specifické pro příslušnou zemi. Má ale také mnoho společných jmenovatelů, které lze v různé míře vysledovat od severní Afriky přes Střední východ až po jihovýchodní Asii. Proč jsou zde islamisté – ať již umírnění či radikální – stále populárnější? Proč se stále častěji obracejí také proti Západu? Klíčovou roli hrají faktory politické a podpora autoritářských režimů je možná tím nejdůležitějším.

V muslimském světě trpí politické elity v očích obyvatel chronickou krizí legitimity. Navzdory všem slibům se jim nepodařilo nastoupit cestu modernizace po vzoru Západu, která by přinesla tolik…