Co si počít s Günterem Grassem

Fotografie: Konec jedné ikony? - Autor: Profimedia.cz, http://www.profimedia.cz

Pohledy spisovatelky Terezy Brdečkové a komentátora Zbyňka Petráčka na přiznání německého spisovatele Güntera Grasse, že byl členem Waffen-SS.
Berlínské metro. Na obrazovkách ve vlaku naskakuje informace, že protikandidátem Arnolda Schwarzeneggera v guvernérských volbách v Kalifornii bude jistá pornohvězda. A vzápětí zpráva dne: Günter Grass v rozhovoru prohlásil, že byl koncem války členem Waffen-SS. Pro cizince na první pohled bulvární téma a produkt okurkové sezony. No a co, napadne vás. Za prvé tam nejspíš nebyl sám, a za druhé – nemáme snad u nás udavače Vojtěcha Filipa místopředsedou sněmovny? Kolik českých intelektuálů má komunistickou minulost a nikdy neřekli: Udělal jsem chybu? A vůbec: každý Čech starší pětatřiceti let ví dobře, jak bylo těžké se s minulým režimem ani trochu nezaplést a jak málo lidí to dokázalo. Kdyby tak aspoň česká společnost dokázala udělat totéž co Němci: oficiálně se distancovat od zločinných stránek vlastní minulosti. Tomáš Kafka minulý týden napsal, že Grassovo doznání je už jenom jeho osobní věcí a na jeho díle ani na obrazu Německa nedokáže nic změnit. To je pravda, ale přesto otevřelo truhlu, ve které neleží pokojně spící nebožtíci, ale řádí v ní démoni. A vůbec přitom nejde jen o Güntera Grasse jako o symbol antifašismu Spolkové republiky. A nejde jenom o fašismus, ale o to, že čemu klamně a zdánlivě ve vší nevinnosti podléháme dnes, to se může zítra zvrhnout ve světovou katastrofu.

Pozitiva pro celou Evropu

Z hlediska Čecha, jehož předkové šedesát let procházeli dějinnými kotrmelci, tu opravdu není mnoho co soudit: sedmnáctiletý Grass prostě dostal začátkem roku 1945 povolávací rozkaz k Waffen-SS, k divizi, která neměla charakter elitních jednotek a měla sloužit k boji v eventuální občanské válce. Byl v prvním boji raněn a konec války ho zastihl v lazaretu. „Nechal jsem se prostě svést,“ říká. „Šli tam všichni. Kdybych nebyl dostal povolávací rozkaz, šel bych stejně.“ A dodává, že s armádou koketoval už o dva roky dříve: jako patnáctiletý se hlásil do oddílu ponorkářů, tam už ale nebrali. Rozhovor ve FAZ, kde Grass odhalil pravdu, vyšel jako reklama na jeho memoáry s názvem Loupání cibule. Proč tohle všechno Grass tak dlouho tajil a proč to raději brzo po válce neprodal jako vlastní úspěch, jako příběh mladého muže, který přes veškerá selhání našel cestu k pravdě, nevíme. Možná je to prosté: neřekl to hned a pak se padesát let styděl. Za to je teď doma v podezření, že na něj možná někde existuje tajný spis, že toho, co by měl přiznat, by mohlo být víc, že nejspíš něco vážného udělal nebo viděl… Ale s takovými spekulacemi musel počítat, jsou prostě trestem za to, že mlčet bylo výhodnější. A zdaleka ne jenom pro něj.
Poválečná denacifikace měla pozitiva, z nichž dnes žije celá Evropa: založila silné demokratické Německo, ekonomickou velmoc a zároveň transparentní právní stát, společnost se sociálním cítěním prodchnutou smyslem pro svobodu. Ale měla i svůj rub: ten skvělý základ nepoložili sami Němci, ale vítězní Spojenci. Pro velkou část Němců ten základ od začátku neznamenal vítězství, ale byl důsledkem prohrané války následované morální kocovinou. Léta nacionalistické pýchy následovaná nejstrašnější hanbou za vlastní národní identitu měla psychologické důsledky, o kterých nikdo otevřeně nemluvil. Nikdo si netroufal, zvláště když bylo tak pohodlné se nechat unášet hospodářským zázrakem a předstírat špatné svědomí. Jenže ten pocit, že to „za Hitlera nebylo tak špatné“ a že „měl Vůdce v lecčems pravdu“, tu byl stále.
Oficiální doktrínou obou částí Německa byl antifašismus a odklon od silné německé identity. Ale to, co se dělo v hlavách lidí, bylo často jiné. Zajímavé je to i z hlediska naší střední generace: komunistický tisk okázale pomlouval Spolkovou republiku. Nakonec jsme všichni uvěřili, že černá je vždycky bílá, a že tedy je NSR ve všem všudy dokonalá. Ale nebyla. Její minulé a často i dnešní problémy vyvěrají z poválečné morální schizofrenie a Grassovo doznání je jedním z jejích viditelných projevů. A tohle téma se teď stalo předmětem celonárodní německé diskuse.
Grass je extrémně slavný, ale kde jsou ti ostatní? Významných mužů, kterým se nechce ohlížet, je přece daleko víc. Přitom nejde jen o jejich povolávací rozkazy či členství v Hitlerjugend. Jde prostě o to, co si myslí a do jaké míry to ovlivňovalo jejich rozhodování v soudních, šéfredaktorských, politických či manažerských postech.

Odchod postižené generace

Pro celé generace Němců byl Grass podobným symbolem jako Václav Havel pro Čechy. Mají ho dnes zatratit? Co pak ale zbude z nich samotných, jestliže staré pravdy neplatí? Většina komentátorů soudí, že nejde jen o Grasse. Důležitější je, že morální linie poválečného Německa je jiná, než vypadá. Jedna věc je státní doktrína, a druhá, co si lidé v skrytu myslí a o čem mlčí. Teprve po šedesáti letech postupně odcházejí z veřejné scény lidé stižení onou morální schizofrenií – Grassovi osmdesátiletí vrstevníci. Kdo zažil totalitní režim, nikdy se s ním úplně nevyrovná. Pro nás z toho plyne dvojí: za prvé, vzhledem k tomu, že se česká společnost od komunismu nedistancovala, budou tu v budoucnosti chybět taková odhalení, jaké přinesl Günter Grass – a to je chyba, protože právě ta bývají prověrkou stavu společnosti. A za druhé, lidé jako Grass bojovali za Evropu jako za humanistické dědictví, kde každý je především sám sebou a má právo ručit výhradně za sebe. Jenomže právě tahle zdánlivě prostá svoboda se v totalitě či za války mění v někdy nesnesitelně těžkou morální povinnost. Možná chtěl Grass vyslovit oklikou právě tohle – i když by bylo lepší, kdyby to říkat nemusel.
Ostatně už na podzim si jeho memoáry budeme moci přečíst.

Tereza Brdečková
Autorka je spisovatelka.

Evropa konečně na vlastní kůži zažívá, zač toho byl ve skandálu Lewinská loket – v roli Billa Clintona se ocitl Günter Grass. Jistě, Clinton byl zvolený prezident s mandátem, podléhal zákonům USA i pravidlům politického boje, zatímco Grass je soukromník, který podléhá pouze sám sobě a vlastnímu svědomí. Jenže oba dva jsou v roli veřejné autority a ta podléhá nepsaným, leč velmi citlivým zákonům věrohodnosti. A v tomto smyslu je základní otázka pro oba stejná: Jak reagujete na skvrny z vlastní minulosti právě teď? Jste věrohodný, když lžete pod přísahou? Jste věrohodný, když svému publiku sdělujete pravdu o členství v SS až po šedesáti letech? To je jádro diskursu pro veřejné autority, ať už jsou profesí spisovatelé nebo politici.

Pod umrlčí lebkou

Jen opravdu málokdo může věrohodně kádrovat Güntera Grasse za to, co dělal na přelomu let 1944/45. Kdo to nezažil, těžko si dokáže představit, jak to fungovalo v době agónie třetí říše. Tehdy mohl být sedmnáctiletý adolescent do SS povolán, už si tuto „čest“ nemusel zasloužit. Navíc šlo o Waffen-SS, zdaleka ne tak elitní jednotky, jakými byla neblaze proslulá komanda Einsatzgruppen, známá vyvražďováním Židů a vůbec „nepřátel třetí říše“ na východní frontě. Toto se dočítáme v knihách historiků i pamětníků, ale jak to fungovalo „na vlastní kůži“, ví jen nemnoho žijících Grassových vrstevníků, kteří byli u toho. Grass prý ani jednou nevystřelil, říká sám. Ale i kdyby střílel, je na tom samo o sobě něco odsouzeníhodného? Bylo předjaří roku 1945 a na všech frontách války se každý snažil přežít – a je-li cenou za přežití střelba, není to cena nepochopitelná. Takže rýpat se v detailech Grassova angažmá na přelomu let 1944/45 může mít podobný význam jako se šťourat v detailech Clintonova vztahu s Lewinskou. Co, kdy, kde a jak spolu dělali? Lhal své Hillary? Co na to Chelsea? Důležitější byl postoj nejvyššího ústavního činitele země před senátní komisí: Lhal svým voličům? A právě tak v případě Güntera Grasse je důležitější časový posun o půlstoletí vpřed.
Jak už bylo řečeno, jednotky Zbraní SS na jaře 1945 netvořili zdaleka jen elitní zabijáci, nicméně jejich členové stále měli na čepicích umrlčí lebku. Pro leckoho je to možná jen okrajový detail, ale pro hodně lidí to představuje jednu z dělicích čar mezi terorem komunistickým a nacistickým. Rudá hvězda na čepici může symbolizovat jakési zářné zítřky, a i když velmi brzy vyšla najevo jejich brutální realita, sedmnáctiletý adolescent mohl omlouvat přijetí této hvězdy určitým idealismem. Ale čím může omlouvat přijetí lebky SS? Vidí v ní snad symbol pirátského dobrodružství? Tohle akceptování symbolu smrti by měl dnes vysvětlit, i když mu uvěříme, že tehdy třeba o holocaustu nic nevěděl. To není jako prozradit na sebe, že jsem práskal totalitní policii, že jsem byl v komunistické či nacistické straně nebo v Hitlerjugend (tam byl kde kdo včetně současného papeže).
Grass navíc není jen řadový spisovatel, ale i spolutvůrce veřejného mínění. Právě on se značnou měrou podílel na posunu v obecně sdílených stanoviscích německé společnosti. Že Němci byli také oběťmi druhé světové války? Ještě před deseti patnácti lety zaznívaly takové názory z kruhů považovaných za krajní, v lepším případě za lobbistické (Svaz vyhnanců). Grass je učinil salonfähig a Němci si oddechli: vyslovil je někdo, kdo má světovou věrohodnost mravní autority, nota bene ověnčené Nobelovou cenou. Problém je nasnadě. Stejně věrohodně, ne-li věrohodněji by to vyznělo, kdyby Grass předtím učinil svůj coming out: Vážení čtenáři, byl jsem v SS, dostal jsem se tam tak a tak, vyvodil jsem z toho to a to, takže vím leckdy lépe než vy, o čem mluvím. Když se svým coming outem přichází až teď, navíc po dávkách, chtě nechtě vzbuzuje různá podezření: Proč nám to zamlčoval? Nesledoval tím nějaký účel? Spisovatel Jan Beneš v Lidových novinách připomněl jednu konkrétní ukázku onoho zamlčení. V roce 1985 Grass protestoval, když Ronald Reagan položil věnec na vojenském hřbitově v Bitburgu, kde leží 2000 padlých wehrmachtu a 48 zabitých esesáků, mezi nimi právě i sedmnáctiletí. A my můžeme dodat. Nezněl by Grassův protest věrohodněji, kdyby byl řekl: „Mohl jsem tam ležet taky“?

Cesta von Weizsäckera

Přitom samo Německo má dobrou tradici podobných zpovědí. Připomeňme bývalého prezidenta Richarda von Weizsäckera. On sám sloužil jako poručík wehrmachtu a jeho otec byl náměstkem říšského ministerstva zahraničí. Jenže von Weizsäcker si to po válce nejprve vyříkal sám se sebou, potom s otcem, pak veřejně se společností a poté absolvoval úctyhodnou a věrohodnou dráhu politické i mravní autority, aniž musel zpětně něco vysvětlovat. Grass to má teď těžší, dokonce těžší než bývalý kancléř Helmut Kohl. Ten – aby tak jako Clinton nemusel lhát pod přísahou – na sklonku své kariéry povýšil čestné slovo nad zákon a neprozradil nečistého sponzora CDU. Následoval trest a odchod do politického důchodu, nicméně věrohodnost jeho zásluh na porážce komunismu a sjednocení Německa i Evropy zůstala nezpochybněna. V tomto srovnání je věrohodnost spisovatelů – a mravních autorit z jejich řad – nedělitelná. Günter Grass si ji pošramotil, přitom stačilo tak málo a mohl ji naopak posílit.

Zbyněk Petráček