Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Zahraničí

Strana Boží zvítězí

Vojenská akce Hizballáhu, spojená s únosem dvou izraelských vojáků, vyprovokovala Izrael k širokému odvetnému zásahu proti samotné organizaci i civilním infrastrukturám Libanonu.

Fotografie: Zaútočil Libanon? Ne, Hizballáh.  Odveta ale míří na Libanon, který Hizballáhu skýtá zázemí. (Oběť rakety zpoza hranice, 20. červenec) - Autor: Globe Media/Reuters • Autor: Globe Media /  Reuters
Fotografie: Zaútočil Libanon? Ne, Hizballáh. Odveta ale míří na Libanon, který Hizballáhu skýtá zázemí. (Oběť rakety zpoza hranice, 20. červenec) - Autor: Globe Media/Reuters • Autor: Globe Media / Reuters

Vojenská akce Hizballáhu, spojená s únosem dvou izraelských vojáků, vyprovokovala Izrael k širokému odvetnému zásahu proti samotné organizaci i civilním infrastrukturám Libanonu. Sáhlo se rovnou po zbraních, jednání nebylo na pořadu dne – vždyť Hizballáh je nejen v očích Izraele teroristickou organizací a s těmi se přece nejedná. Hizballáh je však víc než to: coby symbol protiizraelského odporu si v posledním čtvrtstoletí dokázal získat legitimitu nejen mezi šíitským obyvatelstvem libanonského jihu, z něhož vzešel. Legitimitu dostatečnou k tomu, aby byl zastoupen v parlamentu a získal i vládní posty v rámci konfesionálního rozdělení všech státních funkcí. Začarovaný kruh je v tom, že ačkoli se Hizballáh podílí na státní moci, má a libovolně používá zbraně proti Izraeli, který se zase cítí nucen k protiútokům.

Co zmůže Libanon

Proč si Hizballáh uchovává svůj arzenál? Za prvé proto, že z jeho pohledu Libanon dosud nebyl plně osvobozen, a za druhé v rámci solidarity s „osvobozeneckým bojem“ utlačovaných Palestinců. Libanonská vláda spravuje extrémně slabý stát rozdrobený do zájmů početných náboženských komunit. I kdyby Hizballáh nedisponoval mohutnou silou, donucovací akce ze strany státu by hrozila poškozením křehkého míru po teprve nedávno skončené občanské válce.

Více než libanonská vláda zde do hry vstupují Sýrie a Írán. Jimi podporovaný Hizballáh je pro ně trumfovým esem ve hře proti Izraeli, která se dá vydávat za podporu legitimního libanonského odporu namísto mezinárodní agrese. Z Teheránu Hizballáh dostává peníze i instrukce, na přízni Damašku donedávna závisely jeho aktivity – jediná Sýrie by pravděpodobně bývala schopna jej odzbrojit, díky společnému postoji proti izraelskému faktoru však byly s Hizballáhem spojenci a těmi zůstaly i po syrském stažení z Libanonu.

Řešení tohoto výbušného spletence zájmů je v nedohlednu: z Libanonu nelze přes noc vyrobit zdravý stát s dostatečnou autoritou; ustoupit Sýrii v otázce Golanských výšin – což jedině by mohlo definitivně ukončit její podporu Hizballáhu – se Izrael neodhodlá; a přerušit pupeční šňůru mezi Hizballáhem a Íránem je těžko myslitelné. Aktuální konflikt může skončit předáním zajatých Izraelců a tichým propuštěním ozbrojenců Hizballáhu z izraelských věznic – pro to existují nedávné precedenty. Méně realistický se jeví případný závazek libanonské vlády eliminovat útokem ochromený Hizballáh za pomoci zahraničních sil. Nedojde-li ani k jednomu, bude muset Izrael dříve či později svoje akce jednostranně ukončit – v okamžiku, kdy mu to umožní nějaký výrazný „úspěch“.

S tanky i únosy

Hizb Alláh znamená v arabštině „strana Boží“: Kdo si bere za přátele Boha, Jeho posla a věřící, ten patří ke straně Boží – a ti zvítězí! To je jeden ze dvou citátů, v nichž Korán (súra 5 a dále 58) používá tento výraz pro ty, kteří jsou pravověrní, nepochybují o víře a tím si zasluhují vítězství a blaženost. Je to samo o sobě neškodné označení pro stranu dobra, kontrastující se stranou ďábla. Během dějin muslimského světa byl tento teologický koncept nezřídka používán jako název pro skupiny různého charakteru. Nyní hraje významnou úlohu jen Hizballáh libanonský, jenž je těžko srozumitelnou kombinací polovojenské organizace, parlamentní politické strany, sebevražedných atentátníků a charitativní sociální sítě.

Hizballáh vznikl koncem roku 1982 jako reakce na červnovou izraelskou invazi do Libanonu, okupaci a obklíčení Bejrútu. Izraelský zásah přinutil k rychlému odchodu Arafátovu Organizaci pro osvobození Palestiny, která se z Bejrútu uchýlila do tuniského exilu. Vzniklé mocenské vakuum však zaplnil nový prvek – menší izolované odbojové skupiny šíitského obyvatelstva z jižního Libanonu. Napomáhalo jim přibližně 1500 příslušníků Islámských revolučních gard (pasdárán), které coby své elitní jednotky vyslala se souhlasem Sýrie na pomoc íránská vláda. Zatímco přibližně dvě třetiny z nich zemi po velmi krátké době opět opustily, zbylí asistovali ustavení devítičlenné Poradní rady, která byla bezprostředním zárodkem Hizballáhu a dodnes existuje jako jeho nejvyšší orgán.

Pro nejstarší, ozbrojenou část organizace se od počátku používalo označení Islámské hnutí odporu. Boj proti okupaci skutečně byl příčinou vzniku Hizballáhu a v extenzivním pojetí – jako boj proti „ilegálnímu“ státu Izrael – dosud zůstává jeho bytostným raison d’?tre. Hizballáh vznikl částečně na úkor dosavadní (sekulární) šíitské politické strany Amal, která se na ozbrojeném odporu odmítla přímo podílet, a převzal tak pomyslný prapor jediného skutečného odpůrce Izraele na území Libanonu, jímž je ve svých očích dodnes.

Svůj boj Hizballáh rozvinul v přímých vojenských střetech s okupačními jednotkami, a to díky lehké i těžké vojenské výzbroji, o niž neměl díky štědré zahraniční (převážně íránské) pomoci nouzi. Ostatně donedávna byly na jihu Libanonu k vidění tanky nesoucí emblémy nikoli libanonského státu, nýbrž Hizballáhu. Vedle toho organizace nasadila i sebevražedné atentáty. Proslulé atentáty na velvyslanectví USA a na americkou a francouzskou vojenskou základnu v Bejrútu z roku 1983 způsobily smrt celkem 360 lidí.

Druhou specifickou zbraní se staly únosy. Jednak letadel, ale i jednotlivců – často izraelských nebo zahraničních vojáků či příslušníků bezpečnostních služeb. V těchto případech Hizballáh nakonec dosáhl dohody s Izraelem o propuštění části svých vězňů (naposledy v lednu 2004). Po skončení občanské války v roce 1991 byly odzbrojeny všechny polovojenské oddíly znepřátelených frakcí – s výjimkou Hizballáhu. Důvodem či záminkou byla pokračující přítomnost proizraelských ozbrojených sil na jihu země, a tak zde probíhala více či méně otevřená partyzánská válka až do izraelského stažení v roce 2000.

Když se stáhl Izrael

V květnu 2000 se Izrael jednostranně stáhl, což hnutí ihned interpretovalo jako své vítězství a na všech bývalých opěrných bodech Jiholibanonské armády zavlály žluté vlajky Hizballáhu se známým logem ruky držící samopal. Jak již řečeno, Hizballáh není jen ozbrojenou milicí, ale za čtvrtstoletí své existence dokázal vybudovat pozoruhodnou síť sociálních institucí suplujících chybějící státní péči – školy, sirotčince, nemocnice, útulky pro vdovy atd. Stal se tak objektem loajality šíitského obyvatelstva, tradičně nejchudší, byť současně nejpočetnější součásti libanonské společnosti.

Hizballáh se aktivně zapojil do politiky a zúčastnil se všech parlamentních voleb, přičemž jeho zastoupení narůstalo až na 11 % křesel získaných loni. Začal proces označovaný jako „libanonizace“ Hizballáhu. Ačkoli libanonská vláda na základě sektářského rozdělení vždy zahrnovala zástupce šíitů, v té současné má svoje dva ministry poprvé i samotný Hizballáh (rezort energie a vody a rezort práce). Během „cedrové revoluce“ se Hizballáh jednoznačně postavil na stranu Sýrie. Po syrském stažení pak musel čelit zvýšenému tlaku na své vlastní odzbrojení. Toho však vláda – vzhledem k síle Hizballáhu a svým omezeným prostředkům – nebyla ani není schopna.

Se Sýrií a s Íránem

Zásadní jsou ovšem vazby Hizballáhu na Sýrii a Írán. Vztahy se Sýrií nebývaly tak idylické, jak by se dnes mohlo zdát. Před koncem občanské války docházelo k otevřeným střetům se syrskou armádou. Sýrie vítala bojové úsilí Hizballáhu proti Izraeli, nechtěla si jej však nechat ve „svém Libanonu“ přerůst přes hlavu vojensky ani politicky. Vztah k sekulární sunnitské Sýrii byl definován především vyhlídkou na vzájemný užitek a aktuální prospěch.

Naproti tomu s Íránem pojí Hizballáh hlubší vazba podmíněná náboženskou blízkostí, společnými vzory (ájatolláh Chomejní), osobním vztahem libanonských a íránských duchovních, návštěvami v Teheránu atd. Mimořádný význam měla rovněž přímá finanční podpora od teheránského režimu, která se v letech po izraelské invazi odhadovala na 10 milionů dolarů měsíčně. Írán vypomáhal i vysláním Revolučních gard a dodávkami vojenské techniky.

Zajímavé otázky vyvstávají v souvislosti se syrsko-íránskou dohodou o vojenské spolupráci, kterou obě země podepsaly v polovině června. Ať už je jejím záměrem posílení fronty proti Izraeli a případné umístění íránské sledovací techniky (či jiných kapacit) na syrském území anebo ne, znamená dohoda posílení osy Teherán-Damašek či spíše trojúhelníku s třetím cípem v jižním Libanonu.

Vrátíme-li se k probíhajícímu konfliktu, je možné, že současná situace vyhovuje určitým zájmům téměř na všech stranách: izraelští plánovači mohou zatočit s rozčilujícími ostřelovači na severní hranici; militanti Hizballáhu mohou ukázat, že proti brutálnímu nepříteli je hnutí odporu stále zapotřebí; Syřané a Íránci na „ose zla“ odvedou část pozornosti od sebe a navíc zpoza hranice vypozorují, kam až je Olmertův Izrael ochoten zajít; a USA si odškrtnou další položku na svém protiteroristickém seznamu. Zato většina Libanonců všech konfesí a nejspíš ani jejich vláda zřejmě příliš nejásají. Na rozdíl od generálního tajemníka Hizballáhu Hasana Nasralláha, kterému už jednou smrt vlastního syna přinesla „největší pocit radosti, jakou může otec poznat“.

Čtvrtstoletí Hizballáhu

1982 – vzniká v reakci na izraelskou invazi do Libanonu;

1983 – atentáty v Bejrútu na ambasádu USA (60 obětí), na americkou (240) a francouzskou (60) vojenskou základnu;

1985 – v „Otevřeném dopise utlačovaným v Libanonu i ve světě“ publikuje svou ideologii;

80.–90. léta – teroristické útoky na cíle ve Francii, Argentině, Británii a USA, jejich strůjce Imád Mughníja je zapsán na evropský seznam teroristů, ale samotný Hizballáh tam hlavně kvůli pozici Francie, tradičního „patrona“ Libanonu, stále schází.

Autor je analytik Asociace pro mezinárodní otázky.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 30/2006 pod titulkem Strana Boží zvítězí