To nejlepší od Sufjana

Někdy na přelomu tisíciletí se do hitparád vrátil hluk elektrických kytar a hudba, která pamětníkům připomíná Beatles, Rolling Stones anebo Joy Division. Další vlna, která ještě nabírá na síle, přináší tóny daleko klidnější a křehčí – hovoří se o nástupu „weird“, tedy podivného folku či „folkotroniky“, mísící experimentální zvukové postupy s tradičním žánrem. V Česku novou generaci folkařů teprve vyhlížíme, anglosaská hudba ovšem zažívá návrat písničkářů v plné síle. K těm nejzajímavějším patří Američan Sufjan Stevens, jehož desku Illinoise světoví hudební kritici hodnotili podle statistik jako vůbec nejlepší album loňského roku.

Otcovy návraty

Už samo o sobě zní Illinoise pozoruhodně – asi jako kdyby si Frank Zappa prohodil životní inspirace s Bobem Dylanem a namísto černých bluesmanů se v dospívání zamiloval do Woodyho Guthrieho. Vyprávěcí písničky tu pádí v lichých rytmech a hoboj, na nějž Stevens hraje od dětství, je přinejmenším stejně důležitý jako kytara. Jenomže to zdaleka není všechno. Album je součástí na první pohled trochu bizarního projektu, který začne dávat smysl, když se podíváme, co dali Stevensovi do vínku jeho rodiče.

Otec a matka dnes třicetiletého Američana patřili ke generaci duchovně otevřených a permanentně hledajících hippies. Neustále procházeli novými a novými fázemi duchovních objevů, od makrobiotiky přes…