Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kultura

Událost v divadle

Hlad divadelních scén po všem současném často způsobují opomíjení klíčových českých textů.
Existují ale i výjimky. Režisér Jan Antonín Pitínský volí na scéně Národního divadla opačnou strategii a nyní v jejím rámci uvedl Zvony Fráni Šrámka.

Čítankami prověřený básník, spisovatel a dramatik Fráňa Šrámek nemá dnes u čtenářů na růžích ustláno. Natož pak u divadelníků: zatímco jeho básnické dílo je ještě poměrně známé, na dramatické padá prach zapomnění. Bohužel. Hlad divadelních scén po všem současném, stejně jako zatím marné hledání nového českého dramatika evropské úrovně často způsobují opomíjení klíčových českých textů.

Existují ale i výjimky. Režisér Jan Antonín Pitínský volí na scéně Národního divadla opačnou strategii a nyní v jejím rámci uvedl Zvony Fráni Šrámka. Tedy drama, které je inscenováno velmi zřídka a přitom jej můžeme řadit k nejzajímavějším divadelním textům 20. století.

Pitínský si v rámci pestré dramaturgie ND zvolil vlastní cestu, kterou by bylo možné nazvat restaurováním národní klasiky. Vedle dvou oper (Dalibor, Tristan a Isolda) vystavěl na scéně klíčová česká díla, která nemají původ pouze ve světě dramatických textů. Po výtečných inscenacích Maryši a Našich furiantů převedl ještě Durychův epický kolos Bloudění a Vančurovu Markétu Lazarovou. Na zapomenuté drama Zvony ho upozornil básník Jiří Veselský těsně před svojí smrtí. Po nedávné premiéře je jisté, že jeho intuice byla správná.

Šrámkův text Zvony se neobjevuje na scéně ND poprvé. Časová průrva od jeho posledního uvedení v roce 1921 je ale přímo alarmující. Drama nejenže vykazuje typické znaky tvorby tohoto pozoruhodného literáta – básnické cítění, senzualismus a otevřený přístup k akcentované sexualitě, ale je také svrchovanou českou odpovědí na evropský expresionismus. Hlavně však ohromuje obratem k jazyku, který je poeticky rozbujelý, barokně pokroucený, expresionisticky důrazný a plný nářečních obratů a rozličných dialektových rovin. Z dnešního úhlu může působit Šrámkův výtvor nepatřičně, neboť ústřední téma rekvizice zvonů za války se zdá být značně neaktuální. To, co následuje poté, co zmíněná událost spustí stavidla šílenství, je ale již velice zajímavým materiálem. Do malé vsi přicházejí vojáci zabrat zvony, které budou použity pro válečné účely. Nedostatek mladých mužů a převaha frustrovaných žen, starců a válečných invalidů má za důsledek napětí, které najde exaltované uvolnění ve zlomové situaci zabírání těchto symbolických předmětů. Uvolnění vrcholí v noci erotickým šílením žen z přítomnosti mladých vojáků a vzplanutím starostova domu zapáleného pobouřeným statkářem Peterkou. Druhý den nastává trapné vystřízlivění spojené s hledáním původce ohně, za něhož je falešně označen místní prosťáček a hudebník Lojzíček v podání hostujícího Václava Koubka. Svým způsobem je to hra o malosti poměrů, v nichž si všichni koukají do talíře, o obviňování nevinných, mlčení viníků a zběsilé iracionalitě, ne nepodobné charakteristickým znakům děl Šrámkových generačních vrstevníků Hermanna Brocha či Roberta Musila.

První polovina Zvonů se nese hlavně v expresionistickém duchu vydatně podpořeném kostýmy a maskami, druhá je více groteskní nadsázkou parodující obraz české idylické vesnice v prostředí hospody, kde vše vychází najevo. Pitínský vede herce k dávnému tvaru herectví, pohybujícímu se mezi patosem a nadsázkou. Ctí dílo a nemá potřebu jej dekonstruovat či zesměšňovat, neboť v nemilosrdném pohledu na naši národní identitu obsahuje již tak mnoho groteskního a sebeironického.

Předchozí divadelní kusy bratří Mrštíků a Stroupežnického, jež jsou řazeny do panteonu národní klasiky, Pitínský doplňuje dílem poměrně neznámým a překvapivým. A dostává i vlastním režijním nárokům, mimo jiné precizním vedením herců (Jiří Štěpnička, Igor Bareš, Taťána Medvecká, Ondřej Pavelka a Vladimír Javorský spolu s ostatními doslova excelují). To vše doplňuje množství písní a tanců, které se v momentech největšího patosu lámou do groteskního vyznění. A fakt, že někdy je těžké rozumět slovům postav, je pro samo jazykové bohatství hry jen vedlejším efektem, který zcela zastiňuje to, že Zvony jsou jedním z největších objevených děl, která jsou nyní hrána.

Autor je redaktorem časopisu HIS Voice.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].