Ouředník si hraje doopravdy

Knihy letos devětačtyřicetiletého spisovatele Patrika Ouředníka, jenž posledních dvacet let prožil v Paříži, pokaždé překvapí vynalézavou koncepcí. Co se týče formy, jsou až extrémně různorodé, najdeme mezi nimi díla podobná slovníkům, čítankám či výpiskům z historické četby. Každá je osobitá, u všech však vůdčím principem zůstává hra – s jazykem, imaginací, a nakonec i s fakty –, ta se však od nezávazných hříček stále víc posouvá k weinerovské „hře doopravdy“. Ouředníkova Europeana. Stručné dějiny dvacátého věku se u nás před pěti lety stala knihou roku (od té doby byla přeložena do více než dvaceti jazyků). Autor v ní technikou dokumentárního střihu podal sugestivní obraz lidské bezmocnosti i hanebnosti v éře, jež se pokládala za nejpokrokovější. Jako prolog k ní se může jevit jeho nová próza Příhodná chvíle, 1855. Jádro příběhu se sice odehrává před počátkem 20. století, jeho duch se však v popisovaných událostech zřetelně rýsuje.

Tentokrát kniha připomíná žánr, který byl za starých časů uváděn historkou o záhadně získaném rukopisu, tedy jakousi zřejmě fiktivní literaturu faktu. Úvodní část je stylizována jako dlouhý dopis z března 1902. Stařec, jehož jméno se nedozvíme, se tu zpovídá své dávné lásce z nejpamětihodnějšího dobrodružství svého života, jímž se stal pokus kolonizovat brazilský venkov evropskými anarchisty. Následující části knihy mají podobu deníku řadového účastníka experimentu, k němuž došlo roku 1855.

Po vlně revolucí…