Já jsem Horník a kdo dá víc

Trest pro fotbalového funkcionáře Ivana Horníka – za korupci – je zajímavý. Sedmiměsíční podmínka s pětiletým odkladem, skoro milionová pokuta či místo ní dalších pět měsíců kriminálu a zákaz činnosti na deset let. Je to moderní přístup, proč hned někoho hnát za mříže. Pokud se tam nebude chtít Horníkovi, zaplatí slušnou sumu a pět let si dá zatraceně pozor, aby nepřestupoval hranice zákona. A deset let bude mimo milovaný fotbal. Podobné tresty za korupci dostalo před ním devět rozhodčích. To signalizuje blýskání na lepší a nekorupční časy. Chtělo by se říci – nejen ve fotbale. Ale trest nad Horníkem vyvolal i reakce svědčící o tom, že si přinejmenším část české společnosti nebezpečí a chorobnost korupce zatím příliš neuvědomuje.

„Ty vole, je to přísný,“ podivil se v novinách Petr Čtvrtníček, který z tématu fotbalového úplatkářství udělal úspěšnou divadelní hru. „Kolik by pak měl dostat třeba Kadlec?“ dodal. Měl na mysli někdejšího šéfa Národního bezpečnostního úřadu a bohatého státního podniku Čepro, který je podezřelý z braní úplatků od lidí z podnikatelského polosvěta. Stejně jako Čtvrtníček se „přísnosti“ trestu pro Horníka podivuje v anketách řada fotbalových legend. Vždyť je to jen fotbal, tak proč hned tak vyvádět – zaznívá z jejich výroků. Ale tu logiku nelze přijmout. Populární kolektivní sporty představují vážnou věc, a nejen proto, že je stát ročně dotuje desítkami milionů. Jsou výrazem dané…