Zelenkovo zábavné šílenství

„To, jak žijeme, je jedna věc a většinou se s tím nedá nic dělat. Ale neměli bychom ztratit kontakt mezi sebou.“ Tímhle poselstvím, které z plátna uslyšíme hned dvakrát, jako by režisér a scenárista Petr Zelenka svému novému filmu Příběhy obyčejného šílenství vytesal výstižné motto. A možná nejen jemu, ale i celé současné české kinematografii – alespoň v její divácky nejvděčnější poloze.

Jakou máte úchylku

Petr Zelenka natáčí střídmě, drží se stranou mediálního ruchu a diváka až překvapí připomenutí toho, jak určujícím způsobem formoval tvář našeho filmu. Jeho zálibou v bizarních libůstkách a nutkavých úchylkách obyčejných „spořádaných“ lidí, proplétáním zdánlivě nesouvisejících osudů nebo motivy prorůstání médií všední realitou se kolegové filmaři s gustem inspirují – viditelné stopy nese třeba Hřebejkův poslední film Horem pádem, čirým epigonstvím pak byla Ondříčkova Jedna ruka netleská. Snad proto Příběhy obyčejného šílenství šíří od první minuty důvěrně známé fluidum, vyvolávají ošemetný pocit, že ducha filmu známe předem.

Hlavní hrdina, třicetiletý letištní skladník Petr, se rozešel s přítelkyní Janou, ale rád by ji získal zpátky. Jejich sbližování tvoří hlavní osu filmu, k ní se v různých epizodách přidávají další postavy. Petr je sympaťák, jenže trochu outsider a podivín stejně jako jeho rodiče – apatický otec David, kdysi…