2005/52

Vážení čtenáři a čtenářky,
konec roku je vlastně jen číslo v kalendáři, přesto se sluší popřát hodně zdaru do roku dalšího. V posledním letošním vydání Respektu vám přinášíme reportáž Jáchyma Topola o pozoruhodné rodině z Orlických hor.

Potomci a známí českých imigrantů v Brazílii, kteří pracovali pro Jana Antonína Baťu, chtějí umět česky a učitelka vyslaná českým státem to zařídí.

Pavel Jungwirth se narodil v roce 1966 v Praze. Vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu, postgraduální studium absolvoval v Heyrovského ústavu, postdoktorální pobyt pak v Jeruzalémě a v Kalifornii. V současnosti pracuje v Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR, kde se snaží modelovat na počítači základní chemické procesy (rozpouštění solí, mrznutí vody, krystalizace atd.) tak, abychom důležitým dějům například v atmosféře rozuměli na molekulové úrovni. Řídí výzkumný tým a zároveň učí na své mateřské fakultě počítačové modelování molekulových procesů. Je ženatý, má čtyři děti a žije v Praze.

Málokdo dnes už zpochybňuje, že ve světě se něco děje, pokud jde o těžbu ropy, ropné trhy a navazující byznys, od petrochemie až po benzinové pumpy. To „něco“ dostalo zjednodušený anglický název Peak Oil a do češtiny se to dá přeložit různě, třeba jako Ropný zlom. A to znamená, že lidstvo od počátku průmyslového využívání ropy vytěžilo polovinu veškerých světových ropných zásob a od nynějška světová těžba, dosud vždy jen rostoucí, začne stagnovat a posléze klesat.

K nejpopulárnějšímu světskému čtivu středověku patřily vedle rytířských románů fantastické cestopisy. Novověk krátce po svém nástupu oba žánry ironicky přehodnotil: Cervantes vymyslel rytíře smutné postavy, Jonathan Swift zase kapitána Lemuela Gullivera, jenž na svých výpravách zabrousil mezi obry i trpaslíky, poznal říši moudře spravovanou koni, ale také země ovládané nejabsurdnějšími způsoby. Ke starým fantastických cestopisům i jejich gulliverskému zgrotesknění se nyní svérázným způsobem přiřadila publikace Michala Cihláře a jeho manželky Veroniky Richterové Cuba v detailech.

Kniha Kde končí pustina amerického sociologa a historika Theodora Roszaka, kterou vydalo nakladatelství Prostor, patří k důležitým dílům myšlení 20. století. Český překlad vychází sice až dvaatřicet let po originálním vydání, ale Roszakovy úvahy o společnosti, přírodě a transcendentalitě neztrácejí platnost.

Začala zima. Ve většině tuzemských domácností rozdával dárky Ježíšek. V Praze umrzl další – letos už čtvrtý – člověk bez domova. Poslanci schválili sérii zákonů měnících zdejší „sociální záchrannou síť“ v „sociální pomocnou trampolínu“, která by měla motivovat nezaměstnané k novému hledání práce a zastavit probíhající rozpad rodiny. Hořelo v Gumotexu Břeclav.

Vydařená dovolená vypadá jinak – když se německý občan libanonského původu Chálid al-Masri v roce 2003 vypravil do Makedonie, byl zatčen policií a předán agentům americké tajné služby CIA. Ti ho obratem vyvezli do Afghánistánu, kde byl pět měsíců vyslýchán. Al-Masri tvrdí, že byl v průběhu svého zadržení vystaven bití a jiným „donucovacím“ technikám. Pak ho Američané vrátili do Německa – šlo prý o nešťastnou záměnu s mužem téhož jména podezřelým ze spolupráce s al-Káidou. Němec al-Masri se dnes soudí s americkou vládou o náhradu škody. Není sám.

Indián se širokou dobrosrdečnou tváří si s ulehčením sundává z hlavy hornickou helmu, symbol nezaměstnaných z cínových dolů, a jde oslavovat zasloužené vítězství. Jmenuje se Evo Morales Ayma, a když se před 46 lety narodil v rodině negramotných rolníků v chudé chatrči uplácané ze slámy a bláta, nikdo by si nepomyslel, že se stane nadějí pro většinu bolivijských obyvatel indiánského původu.

V českých restauracích a cukrárnách „zuří“ nečekaný konkurenční boj. Zasloužila se o něj náhoda a také starý recept, který si před časem do Česka přivezli přistěhovalci z východu. Celé to je příběh pohádkového úspěchu cizinců v Česku a má jméno medovník.

Miroslav Tichý pochopil krásu žen

Na reklamní neony a vánoční výzdobu padá prosincový sníh s deštěm a máčí uniformy policistů, kteří brouzdají nahoru a dolů Václavským náměstím v pětičlenných skupinách.

Tenhle článek musí začít jako nekrolog: zánik české redakce BBC po šestašedesáti letech vysílání představuje skutečně citelnou symbolickou ránu pro náš mediální prostor.

„Jestli to stihnu zpracovat a zformulovat, tak se to pokusím změnit,“ říkal v polovině listopadu poslanec ČSSD Miloš Melčák nad novým zákonem o zadávání veřejných zakázek, když mu Respekt ukazoval, jak i nový zákon umožní nastavit „veřejnou“ soutěž tak, aby již předem byl znám vítěz.

Petr Mička s ženou Terezou a pěti dětmi farmařil na březích řeky McKenzie ve státě Oregon. Pak přesídlil do vysněné usedlosti v Čechách a časy přitvrdily.

Předvánoční klídek narušila nečekaná událost, ke které by bylo dobré se hned v lednu zase vrátit. Guvernér České národní banky Zdeněk Tůma rázně zkritizoval politiky za to, jak lehkomyslně rozhazují.

Policie uspořádala velký zátah a zbavila jednu z turistických výkladních skříní Česka – pražské Václavské náměstí – dealerů drog, prostitutek, pasáků a kapesních zlodějů.

Problém nejsou ti, kteří něco koupí a se ziskem pak prodají, ale stát lhostejný k soukromému vlastnictví.

Není sporu, zažíváme návrat Miloše Zemana. Premiér Paroubek jej vytáhl zpět a používá ho jako zbraň hromadného ničení. Taková zbraň se ale může obrátit i proti svému majiteli. My ostatní bychom se měli obrnit rouškami, protože éter zaplaví nová chřipka vulgarity a hlouposti.

Přesně před dvaceti lety, poslední den vánočních svátků roku 1985, se kdosi vloupal do chaty ve rwandském pohoří Virunga a mačetou tu zavraždil třiapadesátiletou ženu. Pachatel nebyl nikdy dopaden, už o tři roky později se ale osudu jeho oběti ujali hollywoodští scenáristé.

Slovensko si v posledních letech užívá obdivu světových i českých médií za ekonomické reformy. Přednášky ministra financí Ivana Mikloše v zahraničí jsou odměňovány potleskem vestoje. Zrodil se stereotyp o slovenském úspěchu.