Poprvé normálně volit. Tato banální věta vyjadřuje iráckou realitu dneška. Dva a půl roku po svržení režimu Saddáma Husajna, rok a půl po předání moci Iráčanům a jmenování prozatímní vlády, rok po Saddámově zatčení a prvních volbách, z nichž vzešla vláda přechodná, čtvrt roku po schválení ústavy a dva měsíce po jejím schválení v referendu jdou tento čtvrtek Iráčané k volebním urnám: poprvé ustaví parlament a vládu, které nebudou mít přívlastek totalitní, dosazený, dočasný či přechodný. To je dobrá zpráva.
Normálně volit v podmínkách strachu, teroru a únosů. I tato banální věta, spíše kontradikce, vyjadřuje iráckou realitu dneška. Spojencům se dařilo dodržovat termínový harmonogram, jakýsi jízdní řád, který má Irák dovést ke svobodě, demokracii a prosperitě. Dokonce svoji „dvouapůlletku“ splnili s předstihem, neboť nynější volby měly proběhnout „nejpozději v lednu 2006“. Ale bezpečnost – záruka oné svobody, demokracie a prosperity – v zemi nefunguje. Iráčané se zároveň bojí i bouří. Bojí se domácích násilností a bouří se proti pokračující okupaci, která je nedokáže potlačit. Snad jediné, na čem se nyní veřejnost v Iráku, ve Spojených státech i v Evropě většinově shodne, je nutnost vojenského stažení od Eufratu a Tigridu – bez ohledu na záruku bezpečí. To je spíše špatná zpráva.
Shrneme-li onen rozpor, musíme si před čtvrtečními volbami položit otázku,…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
