V účetnictví Komerční banky se možná dodnes skrývá leccos nepěkného, nicméně její podpora vzorného vydání Sebraných spisů Karla Poláčka znamená aspoň pro mne dílčí odpustek. Zbytky nákladu se navíc loni před Vánoci ocitly v prodejnách levných knih, takže jsem si mohl dokoupit svazky, na které mi předtím nezbylo. V knižním podnikání mívá i komerční neúspěch kulturní efekt. Ještě za mého mládí si pamětníci pochvalovali, jak významně přispěl ke zrodu jejich domácích knihoven bankrot nakladatelství Aventinum za hospodářské krize třicátých let, kdy se jeho zásoby rozprodávaly za babku.
Ve čtvrtečních Lidovkách mi drobný článek pana dr. Josefa Kráma z Rychnova nad Kněžnou připomněl, že pravděpodobně zrovna v těchto dnech uběhlo šedesát let od Poláčkovy smrti. Dlouho se soudilo, že zahynul už v říjnu 1944 v Osvětimi, existuje však svědectví, že tam ještě před Vánoci sepsal satirickou scénku do představení pro spoluvězně a nejspíš zahynul až v poslední lednové dekádě následujícího roku. Už dřív jsem někde četl, že jej nacisté tehdy v pětačtyřicátém zařadili do pochodu smrti. Chodil prý jen pomalu a ztěžka, jak někdy chodívají bývalí silní kuřáci. Pokud měl postižené cévy, dovedu si ty bolesti jako bývalý silný kuřák dobře představit. Poláček nebyl svatý, hlavně karbanu s čertovými obrázky holdoval dost nezřízeně, skončil však docela mučednicky. Nic mi nezabrání, abych si jej privátně nekanonizoval na patrona českých sloupkařů, k nimž mne osud touto rubrikou tak trochu…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 44 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
