Nadějná mládež, tři podařená alba, cena z festivalu v Montreux – z toho už se raduje nejen prezident Klaus.
Letošní podzim u nás provází doslova jazzová exploze. Není snad město, kde by nebyl festival, v Praze jich běží hned několik za sebou. V programech sice nechybí velká jména, ale přesto jazz vyvolává jen malou odezvu, jako by ani neměl šanci stát se velkou kulturní událostí. Už příliš dlouho se v běžném povědomí nachází v pozici umění sice úctyhodného, jež ale sotva něčím překvapí. Bližší pohled na domácí scénu však naznačuje, že věci se dávají pomalu do pohybu. O slovo se hlásí nové kapely, kterým se daří z bludného kruhu vystoupit a zaujmout i ty posluchače, kteří jazz dávno odepsali.
Evergreeny bez titulu
Minulé desetiletí okupovala taneční hudba a jazz se sebezáchovně obrátil k tradici a ohrávání prověřených evergreenů. To platí jak pro světovou, tak českou scénu. U nás ovšem konzervativní dekáda totálně zabetonovala už tak ne právě progresivní prostředí. Muzikanti našli hlavní diváky v zahraničních návštěvnících jazzových klubů, což je jednak vzdálilo domácímu publiku a také odradilo od hledání nových cest, protože turisté většinou žádné velké experimenty nevyhledávají. Nejjednodušší bylo hrát zavedený střední proud a moc neprovokovat.
Tuzemským jazzmanům ostatně k ambicióznějšímu přístupu chybělo také sebevědomí. Na rozdíl od Polska nebo Rakouska se totiž na českých vysokých školách jazz dosud neučí a…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
