Josef Mlejnek vzpomíná na svou cestu z lesů do kotelny.
Kdo se chtěl v devadesátých letech dozvědět pravdu o minulosti, sáhl zpravidla po nějakých čerstvě vydaných pamětech. Dnes už jsou k dispozici objektivnější historické práce, normalizace však nadále zůstává terénem osídleným z větší části příslovečnými lvy. Tíživé dusno, jaké vládlo mezi bezejmennými občany v tzv. šedé zóně, a to zvlášť na venkovských okresech, kde se svou mocí ukájely stovky malých tyranů, je skoro zapomenuto. Básník Josef Mlejnek (nar. 1946), známý též jako filmový, divadelní i literární kritik, přichází s memoáry vzhledem k svému věku nezvykle brzy, jeho Nelegendy o malých inkvizitorech však tuto sféru připomínají v pravý čas.
Žádná Tramtárie
Osud vylíčený v knize je v mnohém výjimečný, ale v obecném smyslu také typický. Spřízněnost s ním pocítí leckdo z generace, jež by se dala označit za „vynechanou“, ti, kteří se v šedesátých letech nestačili projevit a dalších dvacet let na to neměli žaludek. Mimořádná je Mlejnkova rodinná anamnéza. Otec byl volyňský Čech, jenž do staré vlasti přitáhl roku 1945 s Ludvíkem Svobodou a stihl se tu oženit ještě dřív, než se na Žatecko z Ukrajiny přistěhovala jeho rodina (Stalin tehdy na Benešovu žádost povolil potomkům českých kolonistů návrat, aby dosídlili pohraničí). Matčin původ byl zase částečně sudetoněmecký, takže autorovo „ryze…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
