Znal jsem to jméno už jako chlapec. Když jsme jednou s kamarády v mrazivém podzimu vyrazili do Stromovky a v dáli na louce spatřili staršího pána, jak se každou chvíli pro něco shýbá, prohodil kdosi „Smotlacha na houbách!“ a všichni jsme se váleli smíchy. Nikoli z neúcty, naopak. Člověk, který si dokáže zahoubařit i v Praze před Vánoci, ozvláštňuje fádní svět, v němž se na houby chodí do lesa, jen když rostou.
Nejspíš jsme ani neměli na mysli Miroslava, čerstvého laureáta medaile Za zásluhy, ale jeho otce Františka, vrstevníka Kafky a Haška, jenž učil národ rozeznávat houby ještě za Rakouska. Ten byl tenkrát už deset let po smrti, syn však na jeho dílo plynule navázal. Atlasy, které zachránily bezpočet lidských životů dokonalým rozlišením jedovatých hub od jedlých, byly prostě od Smotlachy. Naučily nás radovat se i v dobách neradostných. Když jsem jezdil za kamarády do maringotek, kde pracovali, dovedli jsme díky Smotlachovi sbírat houby třeba pod sněhem. Některé, například strmělky mlženky, chutnaly prapodivně, tím dobrodružněji se však s nimi dalo kulinárně experimentovat.
Starý pan Smotlacha byl znám i tím, že v Tyršových stopách rozvíjel starořecký ideál kalokagathie – tělocvičného zdokonalování ducha. S tělocvikem moc zkušeností nemám, avšak peripatetické filozofování v hlubokých lesích při houbaření mimo sezónu nemá ke kalokagathii daleko. Duch se při něm tříbí jemněji než na spartakiádě. Múzické instinkty českých mykologů se projevily…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
