Byl katalánský únor a z Pyrenejí fičel vítr. Kráčeli ztěžka, a i když jejich stopy nezavál žádný sníh, nebylo možné si myslet, že je čeká nějaké velké štěstí. Většina z 450 000 španělských politických uprchlíků z občanské války, kteří od roku 1939 téměř pět let překračovali hranice Francie, aby se zachránili před brutalitou frankistických pořádků, končila v uprchlických táborech v jižní Francii. Mnoho z nich pak putovalo ne do vytouženého exilu v Latinské Americe, ale do koncentračních táborů nacistické říše. Mnozí s sebou vedli těhotné ženy nebo nesli batolata zabalená v hadrech. Když přes den svítilo slunce, stačil se trochu vyhřát písek na pobřeží a matky pak do něj na noc děti zahrabávaly, protože nebyly k mání přikrývky.
Tohle všechno viděla mladá dobrovolnice tzv. Sociálního švýcarského hnutí a Červeného kříže učitelka Elisabeth Eidenbenzová. Křehká žena s nadprůměrnými organizačními schopnostmi přijela do Španělska pomáhat v roce 1937. Když viděla, jak v uprchlických táborech přežívá sotva pět procent právě narozených dětí, rozhodla se s tím něco dělat. Ve vesnici Elna blízko Perpignanu si všimla staré ruiny zámečku, z něhož zbyla velká budova v podobě věže o třech poschodích. Přesvědčila své nadřízené a dostala na vybudování porodnice trochu peněz. První dítě se narodilo v prosinci 1939. Elisabeth obcházela sběrné tábory a pátrala po těhotných ženách, kterým pak pomáhala ven. Zejména ženám…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
