Hned od prvních záběrů filmu Můj miláček ráže 6,65 máme pocit, že sledujeme souboj mezi v dobrém slova smyslu umělým scénářem a přitažlivou civilní režií. Tento duel rozehrály dvě zásadní postavy současného evropského filmu – režisér Thomas Vinterberg a scenárista Lars von Trier. Na filmu je vidět, kam až se autoři proslulého manifestu Dogma 95 za posledních deset let dostali: dovedou strhnout diváka, rozrušit kritiku a báječně se přitom pobavit.
Moje milá Wendy
V roce 1995 se vedly vášnivé diskuse o nově vzniklém realistickém proudu kinematografie, jehož striktní pravidla sepsali do programového prohlášení právě Vinterberg s Trierem. Sami podle nich natočili snímky Rodinná oslava a Idioti a ihned se vyrojila řada dalších režisérů, kteří jejich metody používali a jejichž filmy se dokonce honosily tzv. „certifikátem čistoty“. Otcové manifestu Dogma byli nakonec paradoxně první, kdo puristické desatero opustili: Trier navázal na svá ranější, abnormálně stylizovaná díla a natočil muzikál Tanec v temnotách, Vinterberg si vyzkoušel sci-fi s předními americkými herci ve snímku Za všechno může láska. Dnes je zřejmé, že filmy, které jejich následovníci vytvořili podle manifestu, nenabízely vlastně o moc realističtější obraz světa. Vznikl sice svébytný styl, navozující odmítnutím filmové hudby nebo syrovou ruční kamerou v divákovi pocit, že se ocitl přímo v obýváku…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
