Svobodu pro Leonarda Peltiera

Protesty v Severní a Jižní Dakotě znovu oživily diskuse o postavení indiánů ve Spojených státech. Při této příležitosti odemykáme text o Leonardu Peltierovi, jehož případ se stal v 70.letech symbolem nespravedlnosti amerických úřadů vůči původním obyvatelům.

„Nevinnost je ta nejslabší obhajoba. Má jen jeden hlas, který dokola opakuje – já jsem to neudělal.“ Autor těchto slov už téměř třicet let sedí v cele, ačkoli po jeho propuštění volá komisař OSN pro lidská práva, Amnesty International i dalajlama. Nejslavnější politický vězeň USA Leonard Peltier: Spáchal vraždu, nebo jen trpí za to, že se narodil jako indián? Nedávno se objevila nová fakta, která ukazují, že pravdou může být obojí zároveň. Jedno je přitom jisté. Příběh Peltiera a jeho generace dokládá, že Spojené státy dodnes svým původním obyvatelům dluží to, co rády vyvážejí do celého světa – spravedlnost.

Takovou demonstraci Washington ještě nezažil. Ve slunečném prosincovém dni roku 2000 procházejí před Bílým domem stovky mužů v černých kabátech, oblecích a slunečních brýlích. Mlčky nesou transparent s nápisem „Nikdy nezapomeneme“ a velké fotografie dvou svých kolegů Rona Williamse a Jacka Colera. K mohutnému protestu přimělo agenty Federálního úřadu pro vyšetřování (FBI) rozhlasové interview dosluhujícího prezidenta USA Billa Clintona, v němž se nechal slyšet, že zváží milost pro muže odsouzeného za vraždu zmíněné dvojice. Bílý dům se po průvodu agentů na čas odmlčel a pak milost zamítl.

Přitom se volání „Osvoboďte Leonarda Peltiera“ ozývá od počátku jeho případu a dnes jednašedesátiletý vězeň postupně získal na svou stranu mnoho významných příznivců. Nositele Nobelovy ceny míru Nelsona Mandelu, tibetského duchovního vůdce, Evropský parlament, americké soudce i politiky a kulturní celebrity jako Roberta Redforda, Madonnu nebo Kurta Vonneguta. Návdavkem pak miliony lidí, kteří dodnes podepsali protestní petici. Přestože nelze vyloučit, že Leonard Peltier vraždu spáchal, důkazy, které mu vynesly doživotí, jsou velmi chatrné. Proto se z vězně číslo #89637–132 stal symbol. Symbol letité nespravedlnosti amerických úřadů vůči původním obyvatelům, i symbol vzdoru proti ní.

Ten ostrov je náš

Výstřely, které před třiceti lety ukončily životy agentů Williamse a Colera, nepadly náhodou, ale vedla k nim dlouhá cesta lemovaná mnoha dramatickými událostmi. Od kapitulace legendárních vůdců Sedícího Býka nebo Geronima na sklonku 19. století žili původní obyvatelé USA převážně v rezervacích, vytlačeni na neúrodnou půdu, odkázáni na mizivé vládní příděly potravin, sužovaní civilizačními nemocemi a alkoholismem. Po druhé světové válce si ale federální administrativa uvědomila, že izolované rezervace navzdory bídě dál fungují jako centra původní kultury.

Zrodil se nový plán: rezervace zrušit a přesídlit indiány do měst, kde se zcela asimilují. Nedopadlo to nejlíp. Třicet pět tisíc mužů a žen, kteří během osmi let fungování „politiky terminace a relokace“ opustili své domovy, skončilo většinou bez práce i důstojného bydlení v barech indiánských ghett. Vládní plán zkrachoval a navíc se pomalu začal obracet proti svým stvořitelům. Tihle „urban Indians“ vytvořili nejen slušný sociální problém, ale také nové hnutí. Nebylo už důležité, kdo je z jakého kmene, společná angličtina i vyděděnecký úděl nahradily někdejší řevnivost. Městští indiáni se začali organizovat a těch pár, co studovalo nebo sehnalo slušnou práci, vytvořilo elitu, schopnou na rozdíl od kmenových stařešinů dobré orientace ve světě bílých. Vrcholila šedesátá léta a bylo jen otázkou času, kdy indiánská Amerika exploduje.

Za jiskru, která uvedla věci do pohybu, bývá považován skok, jímž se urostlý Mohawk jménem Richard Oakes v listopadu roku 1969 vrhl do vod sanfranciského zálivu. Místní indiáni tehdy pořádali symbolický výlet lodí, při němž pozvaným novinářům oznamovali svůj záměr obsadit opuštěný ostrov Alcatraz – podle staré smlouvy si totiž původní obyvatelé Ameriky mohou nárokovat jakoukoli vyklizenou federální půdu. Alcatraz je lákal už od uzavření věznice v roce 1963, tahle podzimní plavba doprovázená zpěvem válečných písní ovšem stejně jako předchozí pokusy měla být jen symbolickou show pro média. Jenže na palubě byl Richard Oakes, ostřílený chlapík, který procestoval Ameriku a jako barman vyslechl stovky zdrcujících historek o indiánské bídě. Spektákl pro novináře už tomuhle otci pěti dětí nestačil. Přelezl zábradlí, skočil do moře a plaval k Alcatrazu. V ledové vodě a vlnách měl co dělat, aby přežil, poselství rázné akce ale vyznělo jasně: půjde to. O pár dnů později už noční mlhou mířily k alcatrazské skále plně obsazené čluny. Indiánská revoluce začala naostro.

Okupace Alcatrazu trvala devatenáct měsíců a znamenala zásadní obrat, přestože na první pohled skončila krachem. Zpočátku všechno klapalo. Noví obyvatelé ostrova (hlavně indiánští studenti univerzity) si pod Oakesovým vedením zvolili řídící radu a přátelská atmosféra jim spolu s jednoduchými požadavky – zřídit na ostrově indiánskou univerzitu, muzeum a komunitní centrum – zajistily sympatie médií. Vláda ale odmítla vyjednávat a po měsíci se věci na ostrově zkomplikovaly: začaly hádky, vytrvalý příliv zfetovaných hippies pochroumal morálku, studenty postupně nahradili opilci z indiánských ghett a média čím dál častěji psala o drogách, rvačkách a rozprodávání kovových součástí věznice do sběru. Když po roce a půl nechal prezident Nixon zbytky alcatrazských okupantů vystěhovat policií, neštěkl po nich pes.

To, co na první pohled vypadá jako naprosté fiasko, byl ale ve skutečnosti velký úspěch původních obyvatel Ameriky. Pozdvižení kolem Alcatrazu pohnulo veřejným míněním a vláda definitivně poslala k ledu politiku asimilace. A hlavně – na skále u San Francisca se znovuzrodilo vědomí, že i američtí indiáni mohou aktivně bojovat za svou lepší situaci.

Dva zločiny

Leonard Peltier prožil typické dětství indiánské rezervace na přelomu 40. a 50. let: bydlel ve srubu bez vody a elektřiny, odmala pomáhal rodině sbírat brambory na plantážích, nosil vodu z daleké studny, štípal dříví na zátop. Když mu bylo šest, rodina se na čas přesunula za sezónní prací mimo rezervaci, kde zažil první srážku se světem bělochů. Jednou na procházce prý narazil na trojici kluků, kteří na něj začali házet kameny a křičet: „Bež domů, špinavej indiáne.“ Peltier palbu opětoval a naneštěstí se trefil. Jeden z kluků padl k zemi, krev se mu řinula po tváři a řval na celé kolo. Leonard utíkal domů a usilovně se modlil, ať chlapec přežije ve zdraví. K domku za chvíli přijela posměváčkova matka. „Křičela na moji babičku, že je špinavá děvka, a vyhrožovala, že nás všechny dostane do vězení,“ vzpomínal později Peltier. Ještě ten večer se rodina ve strachu sbalila a stěhovala zpátky do Dakoty.

Na podobných epizodách si dorůstající mladík utvářel vztah k bílé většině. Násilný odvoz do internátní školy, kde ho ostříhali, dezinfikovali a za každé slovo pronesené v rodné řeči dostal výprask. Hladovění poté, co vláda snížila příděly potravin, aby indiány dostala z rezervací do měst. První zatčení za návštěvu zakázaného náboženského obřadu Sun Dance. „Mluvit svým jazykem byl můj první zločin a praktikovat své náboženství druhý,“ rekapituloval později Leonard. Ve čtrnácti odešel z rezervace, toulal se Amerikou a pracoval jako sezónní dělník nebo opravář aut. A začal se zajímat o politiku.

Byla to doba levicových bouří a emancipace menšin, takže po událostech v Alcatrazu, které s nadšením sledoval i Peltier, se na scéně rychle etablovala nová indiánská organizace s dosud nevídaným vlivem – American Indian Movement. Už samotné životopisy zakladatelů budily respekt i zájem bezpečnostních složek. Russel Means, někdejší opilec, drogový dealer, učitel tance a muž, z něhož podle očitých svědků vyzařovalo charisma stejnou intenzitou jako nebezpečí. Clyde Bellecourt, boxer odsouzený za vloupání, který své rozhodnutí zemřít ve vězení hlady na poslední chvíli vyměnil za studium indiánské historie. Dennis Banks, veterán korejské války a lupič, který po dvou odsezených trestech zázrakem našel dobré místo u firmy Honneywell Corporation a začal pomáhat indiánským zkrachovalcům. Tahle skupina třicátníků měla dost zkušeností a razance na to, aby dokázala to, co se zatím nikomu nepodařilo – spojit americké indiány napříč kontinentem a pustit se do boje s úřady. „Říkají, že jsme ,noví‘ indiáni, ale my jsme ti staří,“ prohlásil Dennis Banks, „jsme pánové téhle země a přišli jsme vybírat rentu.“

Skalp z Washingtonu

Svá silná slova začali tihle mládenci v černých košilích a s dlouhými copy rychle zavádět do praxe. Heslem AIM bylo být všude, kde se indiáni ocitnou v potížích, ať už jde o odmítnuté návštěvníky baru s populárním varováním Indiánům vstup zakázán nebo o oběti policejní či soudní diskriminace. Vůdcové ale věděli, že pokud chtějí věci opravdu měnit, potřebují o sobě dát razantně vědět. „Co máme udělat, aby si nás všimli?“ přemýšlel Russel Means. „Někoho skalpovat?“ Pak dostal lepší nápad.

V listopadu 1972 projížděla Amerikou karavana otřískaných automobilů, kličkovala rezervacemi a pomalu se blížila k Washingtonu. AIM, do té doby základna radikálů z městských slumů, se rozhodla získat na svou stranu i tradiční komunity a v předvečer prezidentských voleb, v nichž Richard Nixon obhajoval funkci, uspořádat v metropoli největší srocení amerických indiánů od bitvy u Little Big Hornu.

Akce, při níž už nechyběl ani Leonard Peltier, dostala název Stezka porušených smluv a lídři AIM vezli do Bílého domu dvacetibodový soupis požadavků: obnovení tradice uzavírání smluv mezi americkou vládou a suverénními indiánskými národy, omluvu bílé strany za staletí pošlapávání úmluv, navrácení 110 milionů akrů půdy sebrané indiánům. Z morálního hlediska původních obyvatel kontinentu, které evropští přistěhovalci obrali o všechno, šlo o pochopitelné nároky, v praktické rovině americké politiky se ovšem nedalo očekávat splnění více než zlomku z nich. A tak se i stalo: administrativa si nejprve vzala čas na rozmyšlenou a za dva měsíce poslal znovuzvolený prezident Nixon odpověď, že požadavky nemůže přijmout.

Jděte do Wounded Knee

Další neúspěch? Jak se to vezme. Tažení napříč USA a titulky na prvních stranách celostátních deníků způsobily, že pověst AIM se rozkřikla a hnutí rychle získávalo další přívržence. Současně se blížilo další, tentokrát už hlavní dějství indiánského obrozeneckého dramatu. Došlo k němu v rezervaci Pine Ridge v Jižní Dakotě, depresivním a dodnes nejchudším místě Spojených států.

Začalo to rozsudkem soudu ve městě Custer, kde běloch podezřelý z vraždy lakotského muže vyvázl roku 1972 rozhodnutím bílé poroty s trestem za neúmyslné zabití, přičemž svědka dosvědčujícího úmyslnou vraždu soud odmítl vyslechnout. Rozzuření indiáni vzali soudní budovu útokem a zranili jedenáct policistů. Neuplynul ani měsíc a šéfové AIM spolu s tradičními Lakoty rokovali v rezervaci Pine Ridge, co mohou podniknout. Napětí v rezervaci by se dalo krájet. Kromě střetu s policií tu byl totiž další problém: tradičními indiány nenáviděný šéf rezervace Dick Wilson (míšenec), který jednal s vládou o prodeji nalezišť uranu, zřídil ozbrojené milice nazývané GOON a dosud nevídaným způsobem terorizoval obyvatele, kteří s výprodejem půdy nesouhlasili.

Stařešinové požádali AIM o ochranu a v únoru roku 1973 se konala utajená schůzka pěti medicinmanů s šéfy hnutí Meansem a Banksem. Šlo o historický milník, dosud nedůvěřiví tradicionalisté tu přijali za svou myšlenku, že tahle parta městských rebelů je opravdu nástupcem legendárních bojovníků 19. století. Spiklenci přemýšleli co dělat: taktika obsazení nějakého konkrétního místa se zdála mediálně účinná. Situace ale zároveň vyžadovala opatrnost. Do neklidné rezervace se zdaleka sjížděli policisté a vypadalo to, že další ilegální okupaci budou úřady řešit silou. Kvůli rvačkách s policií, ozbrojování a obsazování cizího majetku se AIM pomalu, ale jistě dostávala na seznam extremistických organizací. Jednání zakončil medicinman a svatý muž Frank Fools Crow. Vstal a řekl Banksovi s Meansem: „Vezměte své bratry a jděte do Wounded Knee. Tam budete pod ochranou.“

Byl to geniální nápad. Neboť jestli se rebelové z AIM mohli někde cítit v bezpečí, tak na vršku u potoka Zraněné koleno. Ochranu jim měli poskytnout nejen duchové 300 siouxských mužů a žen, které tu v roce 1890 brutálně povraždila sedmá kavalerie americké armády, ale také veřejné mínění. V tomhle nejbolavějším symbolu genocidy projde policii každý násilný zákrok proti indiánům mnohem hůř. Návrat sem znamenal jasné gesto, a zároveň minimalizoval riziko. V noci 27. února obsadila skupina tří set Lakotů a členů AIM vesnici (tvořenou katolickým kostelem, muzeem a poštou) a zabarikádovala se v ní. Rebelové chtěli především upozornit na neúnosnou situaci v rezervaci a indiánské Americe vůbec a vyhlásili Wounded Knee za svrchované indiánské území. Do Pine Rigde zamířily obrněné transportéry, desítky agentů FBI a speciálních policejních týmů SWAT, určených pro boj se zvlášť nebezpečným nepřítelem. „Jestli představitel nějaké zahraniční mocnosti – především Spojených států – vstoupí na naše území, bude to považováno za akt války,“ prohlásil provokativně Russel Means na tiskové konferenci.

Změnit jim životní styl

Válka opravdu vypukla: přestřelky vojáků s indiány byly na denním pořádku, jeden okupant v nich zemřel a mnoho dalších bylo zraněno. Nicméně pro ozbrojené složky představovalo Wounded Knee – přesně podle předpokladu indiánů – choulostivé téma. Tvrdý zásah by popudil veřejnost, policie tedy místo alespoň neprodyšně uzavřela. Na otázky reportérů, zda zamýšlí rebely vyhladovět, velitel Wayne Colburn odpovídal: „Máme v plánu změnit jejich životní styl.“ Moc se to nedařilo – každou noc se z Wounded Knee proplížilo několik indiánů znalých místní krajiny pro zásoby a obyvatele Knee navíc živila solidarita těch venku. Čerokézský veterán z Vietnamu zorganizoval přelet tří letadel, která obklíčeným Lakotům shodila celkem tunu potravin, a na mnoha místech Ameriky se konaly demonstrace podpory.

Vyjednávání mezi AIM a vládou ovšem krachovala podobně jako předtím ve Washingtonu. Těžko se tomu divit: Means s Banksem si jako hlavní požadavek kladli naplnění smlouvy z Fort Lamarie z roku 1868. Americká vláda tehdy zaručila Siouxům rozsáhlé území zahrnující posvátné pohoří Black Hills. Slib vydržel jen pár let, než se v horách našlo zlato. Pak dorazila federální armáda se zlatokopy v patách a hory si znovu přivlastnili bílí. (Až Nejvyšší soud v roce 1980 rozhodl, že ilegálně, a přiznal indiánům finanční kompenzaci ve výši 100 milionů dolarů. Odmítli ji a dodnes trvají na vrácení území.) Tuhle nejslavnější blamáž v indiánských dějinách lze samozřejmě v podmínkách druhé poloviny 20. století obtížně napravit, protože v rozsáhlém pohoří žije početná bělošská populace. Při uzavírání příměří, kterým okupace Wounded Knee po 71 dnech skončila, se proto vláda jen mlhavě uvolila, že „přehodnotí smlouvy a stav indiánských záležitostí“. Její skutečný plán byl ovšem docela jiný.

Unavit a postřílet

Leonard Peltier na rozdíl od předchozích akcí ve Wounded Knee chyběl, protože čekal v Milwaukee na soud za pokus o vraždu (z procesu vyšel jako nevinný). Do té doby jen pěšák indiánského hnutí měl sehrát hlavní roli v jeho závěru. Slavné dny AIM byly totiž sečteny a čekala ho temná dohra.

V roce 1973 už v FBI nikdo nepochyboval, že indiánské extremisty je potřeba zlikvidovat. Strategie byla od začátku stejná: živelné hnutí bez jasné struktury a programu nejlépe rozloží vytrvalé a únavné pronásledování, které přinese vnitřní spory. Za okupaci Wounded Knee vznesla FBI neuvěřitelných 540 obvinění z řady vážných trestných činů, takže aktivisté buď prchali před zatykačem, nebo se trmáceli po soudech. Tahle taktika spolu s nasazením udavačů (nejbližší spolupracovník Dennise Bankse i jeho milenka byli informátoři FBI) zapálené aktivisty brzy proměnila v unavené paranoiky.

Situaci v Pine Ridge slavná bitva o Wounded Knee ani trochu nepomohla. Obyvatele dál trýznila vláda předáka Richarda Wilsona, jehož čím dál divočejší milice GOON, složené z loajálních indiánů, prý – jak tvrdili aktivisté hnutí – cvičila a vyzbrojovala FBI. Situace v rezervaci se blížila občanské válce. Desítky členů nebo sympatizantů AIM či jejich příbuzných umřely během tří let násilnou smrtí, přes tři stovky dalších byly zraněny při napadení nebo znásilněny. Občas někomu selžou brzdy u auta nebo shoří dům. „Snad každý tu měl pistoli. GOON dusili lidi, střílelo se i na děti. A FBI s tím nedělala vůbec nic,“ vzpomínala na přelomu tisíciletí žena jménem Candy, která se i po dlouhé době bála říct novinářům své celé jméno. Zapadlá rezervace se počtem vražd rázem vyšvihla na federální špičku – tradičně nejhorší Detroit se svými 20 mordy na 100 000 obyvatel mohl Pine Ridge jejích tehdejších třiašedesát ročních vražd (na celkových 30 000 obyvatel) opravdu závidět. Jen mizivý zlomek zločinů úřady vyšetří a tresty pro pachatele také nejsou nijak závratné, například člen Wilsonových milicí Irby Handem dostal za umlácení aktivisty pětileté vězení, propuštěn byl po třech letech. Ilustrativní pro péči, jakou federální vyšetřovatelé vraždám aktivistů věnují, je případ oblíbené členky AIM Anny Mae Aquash. Washingtonský koroner W. A. Brown při pitvě jejího těla konstatuje přirozenou příčinu smrti bez cizího zavinění, a až když jsou po protestech indiánů ostatky exhumovány a podrobeny nové pitvě, všimne si, že Anna Mae má také prostřelenou hlavu.

V atmosféře občanské války tradiční lakotští stařešinové často žádají AIM o ochranu, protože se bojí útoků milice. Tak po prosbě rodiny Harryho Jumping Bulla v červnu 1975 přijíždí na jeho ranč v Pine Ridge skupinka aktivistů. Jsou ozbrojení a je mezi nimi i Leonard Peltier. „Bylo krásné ráno a vzduch byl sladký po noční bouřce,“ vzpomíná na poslední klidné okamžiky svého života. Krátce po probuzení zaslechl palbu. Tábořící indiány totiž znenadání zaskočil vůz přijíždějící po cestě k ranči. Nic nenasvědčovalo tomu, že posádku tvoří FBI, a indiáni měli za to, že uvnitř je bojůvka GOON. Ale bylo to jinak. Agenti Ronald Williams a Jack Coler se na žádost bílého farmáře vydali hledat pachatele na tehdejší poměry poněkud bizarního přečinu – krádeže páru kovbojských bot. Sledování je zavedlo až na soukromý pozemek Jumping Bulla. Vybuchla přestřelka, po jejímž konci zbyli tři mrtví – indián Joe Stuntz a oba federální agenti, které už zraněné kdosi z bezprostřední blízkosti popravil. „Když jsme zjistili, že jsou to agenti FBI, byli jsme v šoku,“ vzpomíná Peltier. „Protože jestli byli mrtví oni, byli jsme mrtví i my.“ Bylo jasné, že smrt agentů si někdo odskáče. Mezi indiány se strhla panika a nastal hromadný úprk.

Milenka na scéně

Leonard Peltier, jehož vyšetřovatelé označili za jednoho ze tří podezřelých, uprchl do Kanady, a to se mu nakonec nevyplatilo. Zbylé dva podezřelé totiž policie pochytala, a protože soud je pak pro nedostatek důkazů osvobodil, zůstal jediný údajný pachatel. Přitom důkazy proti Peltierovi jsou v zásadě podobné jako proti zmíněné dvojici: žádné přímé svědectví o vraždě, jen výpovědi svědků, že dotyční měli zbraň, kterou v přestřelce použili. To by samozřejmě nepřesvědčilo kanadskou vládu, že je třeba Peltiera vydat, takže FBI v únoru 1976 přišla s novým svědectvím. Žena jménem Mytle Poor Bear se v něm označila za Peltierovu milenku a tvrdila, že viděla, jak Leonard vraždu spáchal. To už kanadské justici stačilo: s pouty na rukou putoval Peltier do Spojených států. Svědkyně později prohlásila, že ji k výpovědi donutil nátlak FBI, a soudce procesu s Peltierem už k její výpovědi odmítl přihlížet, protože ženu považoval za duševně nemocnou. Jenže účel byl splněn, hlavní podezřelý byl zpátky doma. Soud ve městě Fargo ve státě Severní Dakota jej pak v roce 1977 odsoudil ke dvěma doživotním trestům za úkladnou vraždu.

Od počátku bylo jasné, že rozsudek je velmi sporný. Neexistuje žádné svědectví, že Peltier vraždil. Tři mladíci, kteří tvrdili, že jej viděli střílet z pušky, o několik let později prohlásili, že si svědectví vymysleli na nátlak vyšetřovatelů. Na rozdíl od Leonardových společníků, kterým předchozí soud přiznal, že v chaotické a nebezpečné atmosféře stříleli v sebeobraně, Peltierovi tohle vysvětlení neprošlo. Rovněž vražedná zbraň, o níž vyšetřovatelé tvrdili, že patří právě jemu, nemohla projít relevantní balistickou expertizou, protože byla zničená. A Leonardovým obhájcům se navíc o několik let později podařilo prokázat, že zbraní tohoto typu bylo na scéně víc. Sečteno a podtrženo: Peltier putoval za mříže na základě sporného koktejlu nepřímých důkazů, z nichž mnohé postupem času braly za své.

Štvanice federálních vyšetřovatelů na indiánské aktivisty vynesla hnutí paradoxně mnoho příznivců, kteří poukazovali na to, že ve vyhrocené situaci v rezervaci Pine Ridge nelze Peltiera vidět jako chladnokrevného vraha. Postupem času se odkrývala vážná pochybení FBI. Ukázalo se, že úřad zatajil nepohodlný balistický test, trval na verzi jediného vraha, přestože měl informace, že smrt jeho agentů byla pravděpodobně kolektivním dílem několika lidí. V devadesátých letech vláda nepřímo připustila, že není jisté, kdo agenty FBI zavraždil.

Největším triumfem Peltierových advokátů byl obrat soudce Geralda W. Heaneye z federálního odvolacího soudu. Tento muž v roce 1986 „v nejtěžším rozhodnutí svého života“ nejprve potvrdil rozsudek vraždy, o pět let později se ale začal zasazovat za Peltierovo propuštění. „Vláda Spojených států přehnala reakci na Wounded Knee. Namísto toho, aby pečlivě zvážila legitimní zármutek amerických indiánů, odpověděla militantním úderem. Odpovědnost za přestřelku z 26. června 1975 musí s domorodými Američany sdílet. Náš národ musí s indiány zacházet férověji – a zásah prezidenta ve prospěch Leonarda Peltiera by byl důležitým krokem,“ napsal v roce 1991.

Clinton v rezervaci

S výstřely na ranči Skákajícího býka skončila i éra American Indian Movement. Hnutí sice existuje dodnes, ale kvůli vzájemným rozporům postupně ztratilo kredit, jejž mělo mezi indiány počátkem 70. let. Zůstala vzpomínka na dobrodružství a snad i vědomí, že vzdor má svou cenu, ale navenek se situace původních obyvatel Ameriky tolik nezměnila. Alespoň v rezervaci Pine Ridge ne. Místo, které se při okupaci Wounded Knee dostalo do hlavních zpráv, prostupuje čtvrt století poté tatáž deziluze a nedůvěra k „bílým“ autoritám jako tenkrát. Když prezident Bill Clinton zařadil návštěvu rezervace do itineráře svého turné po sociálně problematických místech Ameriky, byl sám překvapen tím, co viděl. Nejchudší místo USA s osmdesátiprocentní nezaměstnaností, průměrnou délkou života 51 let, dvojnásobnou dětskou úmrtností, než je federální průměr, a podle některých odhadů až 80% závislostí obyvatel na alkoholu. Na území rozlohou 800 000 ha srovnatelném s Plzeňským krajem nefunguje žádná veřejná doprava, knihovny ani divadla. Přestože místní obyvatelé jsou ve srovnání s většinovou populací mnohem nemocnější, na lékařskou péči tu jde jen polovina z ročních 2000 dolarů, které Washington dává na jednoho vězně. Nekonečné fronty v čekárnách zaberou celý den, takže k doktorovi místní chodí jen v nejakutnějších případech.

Clinton tehdy v roce 1999 slíbil Lakotům pomoc a začal také vážně přemýšlet o milosti pro Leonarda Peltiera. Jenže po návratu do Bílého domu opět převzala iniciativu FBI: zaplatila si inzerát ve Washington Postu líčící Peltiera jako „zlého, zbabělého a násilnického zločince, který se schovává za indiánskou věc“, před Bílým domem prošel zmíněný průvod agentů a jejich šéf napsal prezidentovi, že necítí „nic než zhnusení“ při představě, že by mohl být vězeň propuštěn. Bill Clinton si na milost pro Peltiera už nevzpomněl.

Vlna zájmu o nejslavnějšího vězně Ameriky opadla a nevzkřísilo ji ani letošní třicáté výročí smrti agentů Colera a Williamse. To, že Clintonovy sliby přišly vniveč a Bushova vláda seškrtala slíbenou podporu rezervaci Pine Ridge kvůli válce v Iráku na polovinu, asi taky nikoho v případě indiánů nepřekvapí, přesto se kolem Peltiera v poslední době dějí zajímavé věci. Bohužel pro něj nejsou právě lichotivé a na straně žaloby tentokrát stojí sami indiáni.

Z celého období teroru 70. let byla pro obyvatele Pine Ridge pravděpodobně největší ránou výše zmíněná smrt Anny Mae Aquash, v jejíž hlavě patolog FBI napoprvé „přehlédl“ kulku. Tahle žena byla Lakoty mimořádně ctěná a milovaná nejen kvůli svým šamanským schopnostem, ale i ochotě komukoli v nouzi pomoci. FBI její vraždu jako mnoho jiných odložila, ale domorodý policista Bob Ecoffey si její vyšetření dal jako životní úkol. Přes čtvrt století pátral, až došel k překvapivému závěru. Annu Mae nezabily Wilsonovy milice ani FBI, zabilo ji American Indian Movement. Někteří jeho členové ji totiž v paranoidní atmosféře guerillové války začali kvůli několika divným okolnostem podezřívat ze spolupráce s policií. A Ecoffey před dvěma lety našel na předměstí Denveru někdejšího pěšáka AIM, nyní bezdomovce a alkoholika jménem Arvo Looking Cloud, jehož pak loni soud uznal vinným za vraždu aktivistky. Zda šlo o sólovou akci nebo zda vrah jednal na příkaz vedení AIM, se zatím neví.

Vězni číslo #89637–132 proces přinesl špatnou zprávu: padlo v něm totiž také svědectví, že se mezi aktivisty chlubil tím, že dva agenty FBI opravdu zastřelil. K podobným závěrům navíc došel indiánský novinář a vydavatel listu News from Indian Country, Paul De Main. Před lety se na vlastní pěst pustil do pátrání po tom, co se v roce 1975 odehrálo, s úmyslem očistit Leonarda Peltiera. Měl výhodu domorodého původu, protože bělochům indiáni zpravidla nic neřeknou. S ním mluvili, a až příliš často šlo o svědectví, že Peltier se vraždami agentů opravdu chlubil. „Chtěl jsem dokázat, že úřady na základě falešných důkazů odsoudily nevinného muže,“ rekapituloval před dvěma lety své pátrání. „A místo toho jsem zjistil, že na základě falešných důkazů odsoudily viníka.“

Kamenná tvář v Hollywoodu

Ať je to jak chce, Peltier dnes zůstává poslední palčivou připomínkou časů, kdy se indiáni rozpomněli na guerillový odkaz svých dědů a pradědů. Jeho tehdejší souputníky rozfoukal čas po všech koutech: jeden ze zakladatelů AIM Clyde Bellecourt si v osmdesátých letech odseděl trest za prodej LSD, jiný píše poezii, Russel Means se nejprve s puškou v ruce přidal k nicaragujským sandinistům a pak se svou kamennou siouxskou tváří udělal slušnou kariéru v Hollywoodu, kterou prokládá (neúspěšnými) kandidaturami na prezidenta USA, guvernéra Jižní Dakoty nebo alespoň šéfa rezervace Pine Ridge. Souboj s bílým mužem z Washingtonu má už v rukou nová generace politiků a aktivistů, která odložila zbraně a učí se pregnantně formulovat problémy a lobbovat v Kongresu. A poslední statistická čísla ukazují, že především díky kasinům a silnější autonomii rezervačních samospráv se kyvadlo indiánské bídy pomalu vychyluje dobrým směrem – astronomická čísla nezaměstnanosti začala klesat, příjmy na hlavu mírně rostou. Dočká-li se lepší budoucnosti i Leonard Peltier, bude to znamenat, že Amerika do ní vstoupila nejen jako bohatší, ale také spravedlivější země.