Národní jazyky jsou v dnešním globalizovaném světě vystaveny masivnímu vlivu angličtiny a zpravidla se průniku slov jako manažer nebo reality show ani nesnaží bránit. Je tu ale jedna pozoruhodná výjimka. Island. Tam, kde čeština zcela automaticky s importovaným vynálezem převezme i jeho anglické jméno a vznikne třeba slovo „cédéčko“ (nebo oficiálnější „CD-disk“), pracují Islanďané tvrdošíjně s domácími zdroji. Nakonec tedy poslouchají geisladiskur čili talíř popsaný paprskem. Tvorba neologismů je na tomhle ostrově uprostřed Atlantiku bez nadsázky národním sportem.
Jazykový purismus tu nevychází z žádné politiky podpory malých jazyků, nýbrž má takřka tisíciletou tradici. Jedním z nejstarších dochovaných rukopisů je tzv. První gramatické pojednání z 12. století,
v němž se anonymní autor rozepisuje mimo jiné o potřebě vytvořit domácí ekvivalenty cizích hlásek a slov. A to se na Islandu už od středověku děje – většinou pomocí domácí germánské slovní zásoby. Po jazyce se tu totiž žádá, aby byl průhledný. I proto dnešní Islanďan bez větších obtíží rozumí středověkým ságám a také proto je tu odstup vědecké komunity od prostého člověka mnohem menší, než jsme zvyklí. Tak třeba psycholog se tu jmenuje sálfræđingur, což je složenina slov duše a učenec, a i malé dítě uhodne, čím se zabývá geđlæknir, neboť geđ je mysl, læknir zase lékař, takže jde o lékaře…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
